RECENZE: Nová švédská detektivka Linda – příběh zločinu se nezajímá jen o oběť a její minulost

Řadí se k jeho sérii, v níž vystupují členové švédské Národní kriminální policie Lars Martin Johansson, Sten Nylander, nebo populární komisařka Anna Holtová. První svazek nazvaný Mezi touhou léta a chladem zimy si čtenáři mohou pamatovat.

V tomto případě jde o zvlášť brutální vraždu dvacetileté Lindy Wallinové. Ve Växjö, idylickém provinčním městě, byla ve svém bytě zvlášť krutě týrána a uškrcena. Všechny stopy ukazují k sexuálnímu násilí. Nebo k nešťastně ukončeným hrátkám dvou milenců? Linda byla nejen hezká a sympatická, ale navíc navštěvovala policejní školu a zanedlouho měla být přijata do sboru. Jako první pomoc se zdálo zjištění, že musela svého vraha znát. Jenomže mnozí podezření mají zdánlivě neprůstřelné alibi.

Persson nezapře praxi kriminalisty, nakonec se podílel na vyšetřování vraždy švédského premiéra Olofa Palmeho, o čemž vydal i literární svědectví. Z policie byl však koncem sedmdesátých let propuštěn. Zjistilo se, že působil jako tzv. whistleblower; to znamená, že poskytoval tisku důvěrné informace o nepravostech v policejním sboru. V roce 1978 vydal první detektivní knihu a stal se výraznou osobností tohoto žánru v literatuře i v televizi.

Je zajímavé, že si autor zvolil coby vypravěče i vrchního komisaře Everta Bäckströma ze stockholmské centrály. Už jen to, s jakou ironií ho charakterizuje jako malého, tlustého a primitivního, v případě potřeby však lstivého a dlouho si pamatujícího křivdu, je zřejmé, že nejde o sympatického hrdinu. Jeho první čin v kanceláři je, že přeskupí listiny se záznamy výslechů a vyšetřování, aby bylo zřejmé, že „cosi“ už učinil. A přemýšlí, s kým by zašel na kafe; samozřejmě vykázané jako výdaj ze setkání s důležitým svědkem.

Persson tak ukazuje jak postup vyšetřování, tak i množství charakterů, které mají na hledání pachatele vliv. Včetně jisté žárlivosti „venkovského“ Växjö a „řídících“ šéfů z Národní kriminální policie. Samozřejmě že první podezření padá na souseda, šestatřicetiletého naturalizovaného Poláka Mariana Grosse. Na něj v poslední době chodí jedno trestní oznámení za druhým za vyhrožování, sexuální napadaní a obtěžování...

Snad neprozradím nic navíc, když uvedu, že se i jeden z policistů stane terčem trestního oznámení o sexuálním násilí, které podá přítelkyně oběti, vedoucí organizace pomáhající týraným ženám Moa Hjärténová.

I z toho je zřejmé, že Persson nesměřuje jen vně policejního sboru, i když poměrně pečlivě sleduje vyšetřování krok za krokem. Včetně výslechu svědků, snahy o vypracování psychologického portrétu pachatele i o péči věnovanou psychickému zdraví policistů, setkávajících se s následky brutálního násilí. Dá se říci, že jde vlastně o román věnující se jim stejně jako svědkům či příbuzným oběti. I když o překvapení nouze není.

Smutné je závěrečné konstatování mladé policejní doktorandky Lisy Mattei, která odevzdává práci s názvem Na památku obětí? Tématem je vlastně otazník v názvu. Hledá odpověď na otázku, proč média tak ráda popisují sexuálně motivované vraždy mladých žen. Vždy je nazývají křestním jménem – v případě mužů není osobnost tak identifikovaná. A proč si vybírají jen mladé ženy, když obětmi jsou lidé od pěti do devadesáti let? Právě šedesáti procentům ženských obětí, o které se nikdo nezajímá, věnuje tato literární postava i autor tento román.