RECENZE: Na Vinohradech o minulosti, rodině a štěstí

Osou rodiny Haussmanů je matka Judy, jejíž umírání svede rodinu pod střechu rozpadajícího se domu. A i když se vše točí kolem ní, daleko víc se tu hraje o jejích dvou dětech, Libby a Nickovi, kteří prohrávají svou poslední šanci na šťastný život. Dalo by se také říci, že je to hra o tom, jak snadno si lze zbabrat život.

I když v Beresfordově textu ne vše funguje uvěřitelným způsobem – třeba postava rodinného přítele Petra (Svatopluk Skopal) se z bezstarostného bonvivána lomí až příliš prudce do zkroceného moralisty, hra obratně balancuje na hranici tragiky (s nezbytnou příměsí sentimentu) a humoru a protagonistům nabízí vděčné herecké příležitosti.

Beze zbytku ji využil Ondřej Brousek jako Nick. Brousek po Frischově Andoře opět dokazuje, že je hercem s velkým tragikomickým potenciálem: postavu hraje s lehkým nadhledem a zároveň nechává diváky nahlédnout do jejích tragických propadů. Simona Postlerová akcentuje Libbyinu vášnivou urputnost, zpočátku až příliš přehrávanou, ale posléze se stále víc noří do jejího nitra.

Judy Daniely Kolářové je rozkošná i nesnesitelná ve své hipísácké zastydlosti, ale když jí Nick surově rozbije ulitu přerostlého „květinového dítěte“, které nespasilo svět, moc to s ní nezamává. Schází jí vyvažující hlubší rozměr, její vyrovnanost vede k jistému stereotypu a smrt, kterou jí autor od počátku dost čitelně předepsal, působí jako jediný „zaručený“ lék na nesplněné sny.

Poslední z Haussmanů je inscenace, která svou výpovědí i hereckým naplněním na vinohradské jeviště patří. Uspokojí, pobaví i dojme ty, kteří v divadle hledají příběhy, emoce a lidské osudy.