RECENZE: Na Vinohradech o jinakosti, identitě a strachu

Hra měla premiéru v roce 1961 v Curychu, ale její kořeny sahají až k období těsně po druhé světové válce. Frisch v ní rozvíjí situaci chlapce Andriho, jemuž je odmalička okolím vtloukána do hlavy jeho „jinakost“. Pro Andořany je Žid, a to znamená ne náš. A Andořané jsou pokojní a spořádaní lidé, kteří vědí, že mají-li si zachovat dobré vztahy se sousedy, musí svého „Žida“ sami ze svého středu s patřičnou důrazností vytěsnit.

Frischova Andorra je modelová hra, kde je vše od začátku jasně řečeno. Přesto její sledování může být velkým dramatem stavícím diváka před nutnost řešit své „andorrské“ dilema. O její současné aktuálnosti není bohužel pochyb, spíše o způsobu, jakým je téma pojednané a který odpovídá rozvláčnější a popisnější dramatice padesátých let.

Vinohradská Andorra nepostrádá působivost a má řadu silných momentů. Režisér Martin Čičvák se spoléhá jednak na prostředky „velkého divadla“, vinohradské jeviště obnažuje až na obvodové zdi a zalidňuje spoustou akcí, na druhé straně na detailně vypracované herecké výkony, a to nejen protagonistů, nýbrž i představitelů Andorry, což inscenaci oživuje.

Ondřej Brousek jako Andri má v sobě zranitelnost a umanutost, s níž se snaží najít a přijmout svou identitu, ať to znamená cokoli. Jeho výkon udržuje inscenaci v permanentním napětí. Václav Vydra v roli učitele předvedl, že je hercem, který umí uvěřitelně obsáhnout tragický rozměr postavy a jemuž by častější vykročení z komediálního zaškatulkování jen prospělo. Ivana Uhlířová trčí svým odlišným herectvím z inscenace jako solitér, uzavřený do sebe a bez vztahu k ostatním, včetně Andriho. Její Barbli působí od počátku jako podivné dítě a postrádá vývoj. Jako by právě ona, nikoli Andri, byla nositelem tématu „jinakosti“.

Inscenace Andorry není bez problémů, v textu se mělo více škrtat, druhá polovina je zbytečně zdlouhavá, ale přesto je v kontextu pražského divadla nepřehlédnutelná a cenná.