Hlavní obsah

RECENZE: Metallica v proudech deště přesvědčila

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Praha

Úternímu koncertu americké skupiny Metallica na pražském Výstavišti v rámci festivalu Aerodrome se dá těžko něco vytknout. I v obtížných podmínkách, kdy proudy deště bičovaly nejen 25 000 diváků, ale dopadaly i na scénu, odvedla stoprocentní výkon.

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

James Hetfield (vlevo) a Robert Trujillo z americké metalové skupiny Metallica, která v průtrži mračen vystoupila 8. července v Praze na festivalu Aerodrome.

Článek

Meteorologové se tentokrát strefili. Slibovali na úterní odpoledne a večer déšť. Přišel. Pršet začalo už při Alice In Chains, ale pořádný liják se spustil až se začátkem koncertu hlavní hvězdy.

Zpočátku ještě zpěvák a kytarista James Hetfield žertoval a provazce deště komentoval slovy: „Vždyť je to jen počasí.“ Když ale opět museli vyběhnout pořadatelé a odstraňovat vodu z pódia, takže se koncert na chvilku přerušil, po pravdě řekl: „V bazénu se hrát nedá.“ Po chvíli situaci ohodnotil slovy: „Metallica pod vodou.“

Pódium sice bylo zastřešené, ale střecha byla vysoko, takže scénu dostatečně nechránila. Na nástrojích se leskly kapky deště a muzikanti byli mokří jak myši. Žádný fanoušek ale nemohl být zklamán, na výkonu se to nijak nepodepsalo. Laťku nasazenou v úvodu kapela posouvala výš až k závěrečné gradaci.

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

James Hetfield z americké metalové skupiny Metallica, která v průtrži mračen vystoupila 8. července v Praze na festivalu Aerodrome.

Spustila přitom po intru z westernu Hodný, zlý a ošklivý pěkně zostra, po úvodní rubařině Battery došlo na Master Of Puppets, která ukázala, že thrash není jen o agresivitě, tempu a hutných riffech. Po baladě Welcome Home došlo na další agresivní vypalovačku Fuel.

Výběr skladeb kapela ponechala na fanoušcích, takže včera zazněla i další thrashová klasika Justice For All nebo Orion či krutá protiválečná For Whom The Bell Tolls a v přídavku i Seek and Destroy.

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Diváci v průtrži mračen na koncertě americké metalové skupiny Metallica na pražském festivalu Aerodrome

Relativně početně zastoupené byly balady, které skupině pomohly získat masovou oblibu i mimo komunitu fanoušků thrashe. Chybět nemohlo One, Nothing Else Matters ani Enter Sandman.

Skupina však nenechala fanoušky rozhodovat jen o repertoáru, ale ve dvou případech mohli písně i sami uvést, což byl případ Sad But True a Creeping Death, kde se vybraní příznivci dostali na pódium.

Nechat výběr na fanoušcích ale znamenalo, že zazněla jen klasika, jako by po pátém černém albu už Metallica nic nevydala, nebo skoro nic. Zaznělo Fuel z ReLoad a z nabízených třech písní vybraných přímo diváky na koncertu došlo nakonec na St. Anger, které ukázalo, kam se až skupina dokázala dostat při hledání nového pojetí tvrdé hudby.

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Robert Trujillo z americké metalové skupiny Metallica

Metallica taky zařadila do programu novinku Lords of Summer. Jinak se však repertoár příliš nelišil od prvního koncertu na počátku devadesátých let, až na to, že sóla muzikantů už neměla tak velký prostor a nestalo se, že by baskytarista byl na pódiu sám deset minut.

Jako fanda si také nedokážu představit, že by nedošlo na Battery nebo Enter Sandman, přesto bych uvítal, kdyby došlo i na písně z alba Death Magnetic a zaznělo více písní ze St. Anger, abych si nepřipadal jako v panoptiku. Rockové hvězdy musely vždy zařazovat do repertoáru své největší hity, ale takto daleko by to jít nemuselo. Vždyť klasika z osmdesátých let zazněla už před čtyřmi lety na festivalu Sonisphere, kde se sešla celá tzv. velká thrashová čtyřka. [celá zpráva]

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Zpěvák a kytarista William DuVall ze skupiny Alice In Chains, která vystoupila v Praze na hudebním festivalu Aerodrome.

Může to však souviset i s tím, že rock má obecně silnější minulost než současnost.

I Alice in Chains stavěla na klasice z počátku devadesátých let, kdy se vezli na vlně grunge, když zaznělo Man In The Box (Save Me) nebo Rooster. Zvuk byl mnohem hutnější než dříve, byl těžce valivý a připomínal jiné legendy grunge Soundgarden a Tad, k čemuž přispívaly i dunivé kotle a hutná basa. Bohužel s novým zpěvákem postrádá kapela naléhavost původního obsazení s Laynem Staleyem. William DuVall sice zpívá dobře, ale postrádá Staleyho charisma i procítěnost, a na té u grunge hodně záleží.

I když u obou kapel je orientace na starší repertoár pochopitelná, přece jen to vyvolává otázku, zda není rock v mnohem hlubší krizi, než se zdá. Tak velké hvězdy, jako je Metallica, se už neobjevují.

Finští Children of Bodom představili své osobité spojení brutálního death metalu s melodičností, kterou zdůrazňovaly klávesy. Bohužel místy nepůsobilo propojení obou světů organicky.

Celkové hodnocení: festival – 60 %

                                      Metallica – 80 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám