Článek
Mladá žena (Magdaléna Borová) na začátku téměř dvouhodinového představení hraného bez pauzy klade divákům i sobě otázku Proč právě já? se stejnou hořkostí a šokem jako každý, kdo se dozví pravdu o svém blízkém konci. A za pomoci tříčlenného sboru „odtamtud“ prochází všemi nutnými fázemi svého odchodu od intuitivního odporu až ke smíření.
Tvůrci inscenace hledali odpověď na otázku, co následuje po fyzické smrti. V úvodu čerpají z Moodyho Života po životě, poté divák projde školením, v němž nechybějí indiánské obřady a mýty, starořecká Léthé, Danteho Peklo, Tibetská kniha mrtvých a řada dalších zdrojů až po bizarní technokratické vize a zbožštění ropy i obřího červa prznícího čisté panny.
Vše se odehrává na podsvícené scéně v indiferentním prostoru s ostrůvkem a pozoruhodnými laserovými fantaziemi. Čtveřice herců (kromě Borové i Jindřiška Dudziaková, Matyáš Řezníček a Saša Rašilov) se pohybují v genderově indiferentních i bizarních kostýmových kreacích, představujíce nejrůznější lidské i nadlidské bytosti.
Od slibného začátku ale dění na scéně velmi brzy upadne v monotónní patetické recitování „tajemných“ textů, nudně ukolébávajících divákovu pozornost stejně jako meditační hudba. A co hůř, posléze v křečovité psychedelické třeštění, jež spíše než ve scénáři avizovaný dekadentní kabaret připomíná zhulený puberťácký večírek.
A když se k tomu přidá módní ekologický apel, odkaz na Malého prince či Michaela Jacksona, tak už se smysl ambiciózní inscenace rozplyne v nedohlednu. Škoda, téma se dotýká nás všech, zvláště když se tvůrci strefili do počínající koronavirové pandemie...
| Jan Tošovský a kol.: Koncové světlo |
|---|
| Režie Jan Frič, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Juliana Kvíčalová, hudba Mojmír Měchura, světlo Jan Hons Šuškleb a Roman Jajčík, video Roman Dušek a kol. Premiéry 27. a 28. 2. na Nové scéně ND, Praha. |
Hodnocení: 40%
Inscenovat operu trochu jinak a jinde
