Hlavní obsah
Kaiser Chiefs jsou na scéně od roku 2000. Foto: ČTK

RECENZE: Kaiser Chiefs pálí nepřesné střely z drahých zbraní

Ve druhé polovině takzvaných nultých let se mělo za to, že Kaiser Chiefs budou do klíčového dění na britské hudební scéně promlouvat delší čas. Oni však výrazně bodovali vlastně jen svým druhým albem Yours Truly, Angry Mob, písničku Ruby z něho poslali do světových hitparád a potom zvolna vyklízeli pozice.

Kaiser Chiefs jsou na scéně od roku 2000. Foto: ČTK
RECENZE: Kaiser Chiefs pálí nepřesné střely z drahých zbraní

V roce 2014 to vypadalo na úspěšný pokus o jejich zpětné dobytí. Album Education, Education, Education & War, jejich nejvyzrálejší, se probojovalo na první místo britské hitparády a následovaly dobré ohlasy na koncertní činnost formace. S odstupem času to lze ale hodnotit jako pouhý záchvěv. Britská scéna už tehdy patřila novým kapelám a mezi ně se parta z Leedsu nevměstnala.

Na konci letošního července vydala své sedmé studiové album Duck. Zjevně se na něm rozhodla vehnat do úhledného poprockového podobenství své nejsilnější autorské a interpretační zbraně a zabodovat ještě jednou tak jako před lety. Motivaci jistě měla.

Na desce je jedenáct písniček, které ctí klasický, kapelou již dávno vyzkoušený střih. Popová radost je v nich zvukově trošku takříkajíc pošpiněna, aby to mělo alternativní říz, a všechny skladby se snaží nabídnout dobrou melodii. V tom je však pohříchu největší problém kolekce. Muzikanti na ni žádné extra dobré linky nesložili, v tomto ohledu tápají.

Obal alba.

Foto: Polydor

Nabízejí tedy to, co mají, a činí tak křečovitě. Skladby mají dobrý studiový zvuk, jsou profesionálně zprodukované, výborně zahrané a všechny tyhle věci v nich melodické linky porážejí. Jak tak na albu ubíhají jedna za druhou, vyhlížejí jako nepřesné střely metané z drahých zbraní.

Pro desku by takto bylo prospěšnější, kdyby na ní bylo o dvě tři skladby méně, anebo kdyby se kapela raději uchýlila k emisi minialba. Ačkoli je otázka, jaké písničky by na ně měla vybrat, když těch slušných se na Duck zkrátka nedostává.

Nutné je nicméně pochválit zpěváka Rickyho Wilsona, jenž sice nedisponuje originální barvou hlasu, ale počíná si jistě ve středních i vyšších polohách a přispívá k celkovému příjemnému vyznění alba.

V tom je ostatně jeho největší komerční klad. Když si ho člověk pustí třeba pětkrát za sebou, moc konkrétního si z něho nezapamatuje. Dohoní jej ale pocit, že to nebyl s hudbou ztracený čas, protože na něho vlídně dýchala.

Kaiser Chiefs: Duck
Polydor, 40:48

Hodnocení: 65 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků