Článek
Peer Gynt se u nás po léta hrál jako romantická severská pohádka o spasitelské síle věrné lásky. Postaral se o to i romantizující překlad, respektive úprava Bohumila Mathesia. Teprve v 90. letech přišli pánové Vohryzek a Brukner s novým textem, který Gyntovi vrátil jeho tvář. A je to tvář našeho současníka, nyní více než kdy předtím.
Od milého enšpíglovského dareby se posunul k pragmatickému kosmopolitovi, který heslo „být sám sebou“ vyměnil za trollí být „sám pro sebe“. Je to dnešní mladý muž v anonymitě letištní haly s laptopem na klíně řídící svět, jak ho v pozoruhodné studii otištěné v programu charakterizuje sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen.
Vinohradská inscenace nijak netlačí na aktualizaci, na scéně chlad severských ledovců převrácených hlavou dolů kontrastuje s ostře barevnými plastovými koulemi pokrývajícími plochu jeviště. Jejich použití zafunguje ve scéně divokého milování Peera se třemi salašnicemi, a poté ještě jednou. Jinak působí samoúčelně. Na rozdíl od dřevěné šikmy, která funkčně vytváří řadu konkrétních dějišť i metaforu Gyntovy životní šikmé plochy.
Režisér Čičvák s dramaturgem Vedralem seškrtali olbřímí text do sevřeného tvaru a množství postav zredukovali na devítičlenný herecký chór obklopující Peera. Vyčleňuje se z něho i záměrně podobná dvojice Peerových osudových žen, Matka Ase v spíše nemateřském podání Andrey Černé a Solvejg, nesentimentálně a úsporně hraná Andreou Elsnerovou.
Peer Gynt je po Andrim, Amadeovi a Caligulovi čtvrtou Čičvákovou spoluprací s Ondřejem Brouskem a je to práce naplněná. Nehraje se vnější ilustrace proměny od chlapce k muži, na niž nezřídka bývají povoláni dva herci, ale postupné, tvrdohlavé, urputné i hravé prokousávání se k naplnění Peerovy chlapecké představy o vládci zeměkoule.
Brouskův Peer ale nikdy nedospěje, jeho život je jeden jediný, intenzivně žitý horečnatý sen, plný nespokojenosti se sebou i se světem, z něhož procitne krátce snad až v náručí Solvejg. Do té doby se rve o svou pravdu, despotický, okouzlující i odpudivý, nabitý energií, znovu a znovu si lízající rány z životních omylů, proher i zisků. Je to celistvá figura, zahraná s velkou energií a dobrým rozvržením sil, figura tragikomická a groteskní, plná rozporů a neschopnosti porozumět sobě samému, tak jako světu, který nás obklopuje.
Brousek je podepsán i pod účelným a emotivním využitím Griegovy hudby. A dokonce i ten připsaný trollí muzikál má v obraze tohoto světa své opodstatnění. Peer Gynt je inscenace, jaká na vinohradské jeviště patří, a to jak svým tvarem, tak výkladem i aktuálním zacílením.
Henrik Ibsen: Peer Gynt |
---|
Překlad: Josef Vohryzek a Jiří Brukner, režie: Martin Čičvák. Premiéra 17. března v Divadle na Vinohradech, Praha. |