RECENZE: Harold a Maude nejsou tím, kým se zdáli být

Jako Maude se do paměti domácích diváků zapsala především její první česká představitelka Marie Rosůlková svou křehkou vitalitou, zatímco Květa Fialová do ní promítla především svou ezoterickou mimoběžnost. V Divadle na Vinohradech svěřili titulní role Haně Maciuchové a Marku Adamczykovi. A vznikla dvojice poněkud nesourodá.

Hana Maciuchová svým fyzickým i hereckým typem rozhodně neodpovídá osmdesátileté stařence, jak ji v 70. letech viděl Higgins. A naštěstí se ji ani nesnaží hrát. Její Maude je dáma v nejlepších letech, plná vitality a ztřeštěných nápadů. Moudrý nadhled vyrovnaného stáří nahrazuje skřítkovským šibalstvím, koketním, leč i okouzlujícím, místy trochu učitelským mentorováním. Nejlépe jí sedí sebeironický nadhled a chuť provokovat okolí. Těžko jí však uvěřit, že se rozhodne skoncovat se životem, což zpochybňuje vyznění hry i inscenace.

I třicetiletý Marek Adamczyk má daleko ke křehkému osmnáctiletému mladíkovi. Haroldovy předstírané sebevraždy tak rozhodně nesugerují jeho psychickou labilitu, vypadá to, že se jimi spíše dobře baví. Podtrhuje to i Deákova režie, která romantickou komedii posunula výrazně ke crazy. Mimo jiné tím ale ostatní postavy režisér odsoudil k celkem jednostrunné karikatuře.

Znuděný a na svůj věk trochu dětinsky revoltující Harold svou Maude vlastně nehledá a ani moc nepotřebuje, takže dost dlouho trvá, než jejich vztah získá na věrohodnosti. Ostatně inscenace jako by sázela spíš na bujné crazy skeče Haroldových dívek dodávaných jeho matkou (Simona Postlerová) či po scéně snaživě se plácajícího lachtana (Dominick Benedikt). A scénografie, nešťastně obnažující velikost vinohradské scény, hru založenou na intimitě lidských vztahů také do značné míry zrazuje.

Tu a tam ale mezi Haroldem a Maud přece jen probleskne cosi, co komedii už pětačtyřicet let drží na scéně a co je koncentrované do věty: „Nejdůležitější na světě je nebát se být lidský.“ A to je kvalita, kterou stále potřebujeme. Možná čím dál víc.