RECENZE: Drama na začátku a pak už „jen“ život

Harold Silver, akademický pracovník lapený v bezdětném, vyhaslém manželství, se dozví, že jeho bratr, starší a úspěšnější George, naboural a zabil dvě osoby. Zatímco je ve vazbě, začne si Harold poměr s jeho ženou. Jednoho večera se však právoplatný manžel nečekaně vrátí a svou manželku zabije. George skončí na psychiatrii a Harold v domě, kde byla prolita krev, se svým synovcem a neteří. Teprve v tomto okamžiku příběh doopravdy začíná.

Sledujeme rok v Haroldově životě. Není v něm prostor pro žádné velké zastřešující drama ani silné téma, jež by autorka A. M. Homesová rozvíjela, někde uprostřed knihy zpochybnila a nakonec víceméně uspokojivě uzavřela. Namísto toho je v něm „jen“ život. Všednodennost, rutina. Ubíjející a žalostné dny, kdy lze jen stěží najít důvod, proč ráno otevřít oči, střídají období, která sice nejsou uspokojivější, ale alespoň po sobě zanechají nějakou chuť, vůni, vzpomínku.

Je to mimořádně zajímavý postup – autorka načrtne thrillerovou zápletku, dusivou a těžkou, ale pak, vědoma si čtenářského žánrového očekávání, příběh rozstřelí do samostatných obrobků, epizod, kterým záměrně chybí pointa.

Homesová se nesnaží dotknout podstaty života svého hrdiny. Stejně jako on si totiž uvědomuje, že nic takového dost možná neexistuje, a pokud ano, není v našich silách ji obsáhnout. Lidský život koneckonců není dramaticky vyklenut jako hollywoodský příběh, kdy je špatné rozhodnutí na konci první třetiny vykoupeno poznáním a přehodnocením hrdinových priorit na závěr.

V Haroldově životě se stalo drama, ale to se dál nerozpíná, místo toho se hroutí do sebe a probleskuje v běžných denních situacích. Věci se zkrátka dějí. A velké poznání, prohlédnutí či vnitřní smíření se nekoná.

Takový autorský postup by byl čtenářsky pochopitelně těžce stravitelný, kdybychom nesympatizovali s hlavním hrdinou. Harold Silver je naštěstí postava, s níž lze snadno navázat dialog. Jeho hlavní devízou totiž je, že se upřímně snaží. Snaží se, i když se mu hroutí akademická kariéra, o jeho patnáct let připravovanou knihu o Richardu Nixonovi nikdo nestojí a vyhlídky na navázání smysluplného partnerského vztahu jsou mizerné.

Určitý smysl pak usoužený Harold nalézá v péči o svou značně alternativní, nově vytvořenou rodinu. Snad jedině rozpuštěni ve vztahu k druhému můžeme doufat, že jednou budeme schopni sami sobě odpustit.