Článek
Co se týče lidí od filmu, jak se s nadsázkou říká, dělí se v Koreji na ty, co pracují pro sídžeje (CJ Enterteinment) a na ty ostatní. Vzhledem ale k tomu, že mocné impérium CJ Enterteinment, ovládané rodinným koncernem Chaebol, dominuje domácí distribuci a televizi úctyhodnou většinou, „sídžejů“ je všude a vždy mnohem více než „nesídžejů“.
Korejská kinematografie připomíná přesně hierarchizovanou organizaci, která se v novém miléniu rozhodla dobýt svět. A tak i řada našich diváků bude znát temně snivou trilogii nenávisti PARK Chan-wooka (Old Boy nebo Sympathy for Lady Vangeance), zneklidňující policejní thriller Vzpomínky na vraždu BONG Joon-hoa nebo spirituální meditaci LEE Chang-donga nad rodinnou tragédií Tajemný svit, který získal poslední cenu pro nejlepší asijský film.
Přesto nákupci, festivaloví diváci či kritici mohou odjíždět z Pusanu (a z jeho letos příliš poklidného trhu) s pocitem zklamání i toho, že korejská nová vlna je minulostí. Ale více se uvidí až příští rok, po každém úspěšném přílivu obvykle následuje třeba i jen dočasný odliv.
Nedoceněná kultura?
„Nevýhodou korejského filmu zůstává to, že se na mezinárodním poli prosadil až poté, co si u západní publika vydobyly popularitu už jiné kinematografie, hlavně Japonska nebo Číny – míněno včetně Hong Kongu. A tak si stále hledá svoji národní i stylotvornou identitu, stejně jako se utvrzuje o sobě obdivem ze zahraničí. Zároveň Korejci byli svým nečekaným úspěchem z přelomu tisíciletí příliš zaskočeni – jde zřejmě o jeden z národů, který žije s pocitem, že jej i jeho kulturu ostatní svět dost nechápe, ani nedoceňuje. A tak obrovský ohlas domácí tvorby na celém světě vzbudil až nerealistické naděje,“ říká například zasvěcený novinář Jonathan Landreth z New Yorku.
Život v Paříži není pro korejské malíře žádnou procházkou růžovým sadem. O existenci se ve filmu Noc a den musí tvrdě bojovat. Příběh pochází z pera HONG Sang-soo. Foto Pusan International Film Festival
Skutečně vzácné rozhovory s korejskými diváky či novináři končí často povídáním o vyhlídkách domácí tvorby a otázkami, jestli je korejský film světový a Pusanský festival může být dalším Berlínem či Cannes. Neustále poměřování se světem je zdejším velkým tématem.
Dobrý, zlý a příliš drahý?
Jinými slovy, korejští producenti se pustili do utrácení, až vzniklo několik velkorozpočtových projektů, které si už na sebe nevydělaly. Vinu lze schvalovat i na samotné neopatrné producenty. Výsledkem je i letošní pokles všech ekonomických ukazatelů v desítkách procent, včetně návštěvnosti na korejských filmech.
Mezi novými rozpočtovými giganty na trhu je třeba historický snímek Divotvorná zbraň, který přibližuje bojové umění s příchutí masáže korejské státotvornosti, nebo koprodukční dívčí hit Gu Gu the Cat. Finančně zajímavým titulem roku se jeví korejská crazy verze spaghetti westernu Dobrý, zlý a divný, v němž se sešli velké hvězdy domácí kinematografie (JUNG Woo-sung, LEE Byung-hun nebo SONG Kang-ho). Ztřeštěný koktail kovbojských přestřelek, honiček a neomezeného ničení, v něž i umírání nebo vykošťování bandity nabírá groteskně morbidní podívané, je namíchaný i z historických reminiscencí, kdy Koreji ještě vládlo Japonsko. Je to strhující "postmoderní" švanda, kterou nás stylově provází virtuózní, ironická a poletující kamera.
Sledujeme soupeření třech výtečníků asijského divokého východu, mezi nimiž jde o mapu, zaručující jejímu držiteli bohatství, moc a nakonec i objev rop. Jenže kolem to lítá kulkami, jezdí indiáni na motorce, gangsteři otáčejí nožem v krku jako otvírákem na víno a kovbojové při střelbě létají vzduchem! Všechno je tu možné, snadno podlehnete nemravnému potěšení z bezbřehého rozbíjení a filmového násilí.
Co na Oscara?
Třebaže na nové filmy velkých mistrů korejského stříbrného plátna, přibližující další proměny téhle společnosti, stejně tak fascinující jako nepochopitelné, stále čekáme, výborné filmy zastupuje například meditativní Noc a den. HONG Sang-soo, popírající velké příběhy a dramatické vyprávění, skládá dohromady všední kroniku marného života jednoho korejského (a nepříliš úspěšného) malíře v Paříži, který se trápí planou existencí, návaly stesku a samoty. Jeho postava jako obraz současného antihrdiny není k dnešním mužům ani trochu lichotivý. Vidíme je jako bytosti, co se akorát bezbranně zmítají mezi několika ženami, pro nic nežijí, jen kolem sebe prosebně hledají lásku, aby si ji trochu ukradli.
Thriller Lovec stojí na podivuhodném schématu - pasák honí náboženského devianta. Je to asi největší příští oscarová naděje Jižní Koreje. Foto: Pusan International Film Festival
Na příští klání o oscarové nominace bude přesto poslán zřejmě ambiciózní thriller Lovec mladého Na Hong-jina, který posouvá tradiční žánrové role a trousí provokující společenské komentáře. Detektivní drama s morálním poučením se točí kolem brutálních vražd, při nichž náboženský šílenec zatlouká lidem klíny do hlavy – a to doslova a nejlépe v koupelně. Chytit se ho naopak snaží někdejší polda a dnešní pasák, neboť policie je jinak neschopná. Naopak postupně polepšený Joong-ho se musí popasovat i se svým dosavadním životem. Je zajímavé, že jak film Lovec, tak i novou korejskou verzi hororu Rosemary, mé děťátko nazvané Hrnec, spojují postavy zloduchů „osvícené“ náboženským či přímo křesťanským šílenstvím.
Moderní Korejky v pohybu
Méně nápadným, šíleným, ale neopomenutelným filmem se jeví drama hledání otce filmařky BOO Ji-young Sestry na cestě, které zároveň přibližuje úzkosti dnešních mladých Korejek ve velmi patriarchální společnosti. Dvě zcela rozdílné sestry vzájemně odcizuje také to, že ta starší poznala na rozdíl od mladší svého otce. Jejich vynucená společná cesta za hledáním muže, který kdysi zmizel z jejich života, má nejen psychologicky zahuštěné scény a pořádně ostré hádky. Ale také zcela nečekaný zvrat, když vyjde najevo, že táta se kdysi tajně nechal přeoperovat na ženskou a zatím s nimi žil v jednom domě coby jejich „teta“. A pak že nejsou na světě ještě originální příběhy.
Mimochodem o křehkém i dynamicky se proměňujícím postavení žen v korejské společnosti už svědčí jenom to, jaký ohlas vyvolal fakt, že Anna Karina se stala první ženou, která předsedala porotě festivalu.