Hlavní obsah
Slávek Janoušek si některé písně na novou desku vysnil. Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Písničkář Slávek Janoušek: Udělal jsem své selfíčko doby

Slávek Janoušek se na folkové scéně pohybuje od počátku sedmdesátých let. V letech 1976 až 1982 se dost věnoval divadlu, ale dva roky nato získal interpretační Portu, rok poté Portu autorskou a záhy se z něho stal profesionální muzikant. Je jím dodnes. Na konci loňského roku vydal nové album Tohle je vzkaz.

Slávek Janoušek si některé písně na novou desku vysnil. Foto: Jaroslav Špulák, Právo
Písničkář Slávek Janoušek: Udělal jsem své selfíčko doby

Jedním z impulzů k vydání bylo podle vašeho textu v bookletu sedm písniček, které si zasloužily nahrát. Proč?

Považoval jsem je za zásadní. A už jsem deset let nevydal desku s písněmi pro dospělé. Mezitím jsem spolupracoval s Vlastou Redlem a Samsonem Lenkem, natočil jsem tři cédéčka s písněmi pro děti, dvě s Textovou dílnou, výroční Janoušek 60, ale poslední řadovka Nestíhám vyšla v roce 2007.

Měl jsem k dispozici více než dvacet písní, které ještě nebyly na desce, anebo vyšly v jiné podobě, než bych si představoval. Když jsem je probral, přes osobní autocenzuru jich prošlo sedm. Těm zbylým říkám písně druhého řádu. Jsou dobré, na koncertech fungují, ale nechtěl jsem je dávat na album, které klidně může být mé poslední.

Měl jsem sedm základních kamenů a ty další písničky jsem složil zvláštním způsobem. Zdálo se mi o nich v jednom jediném snu.

Který z těch základních kamenů je nejstarší?

Píseň Mane nobiscum domine. Vyšla na albu Barvy domova s Lenkem a Redlem. Donesl jsem ji tehdy na poslední chvíli a vyměnil jsem ji za jinou svou. Nahráli jsme ji jen s kytarou, podkresovými klávesami, Samson nazpíval druhý hlas a ozdobilo ji dobro Luboše Novotného.

V tom jednoduchém aranžmá jí to na albu mezi jinými kapelovými písničkami slušelo. Já měl ale pocit, že to chce tu kapelu. Dobro je nicméně i v té nové verzi. Dobra není nikdy dost.

Už po prvním poslechu písniček na novince je patrné, že tématem je plynutí času...

Ano, je to hlavní téma. Hned v několika písních se například objevují číslovky vyjadřující lidský věk. To téma je sice i v mnoha mých předchozích skladbách, jak ale čas běží, člověk si stárnutí uvědomuje čím dál víc.

Šlo mi však i o vyjádření toho, že čas je otištěný ve věcech z určité doby. Třeba na fotkách nebo v písničkách, ve všem, co po nás zůstává. Podle mě existuje pořád, je stále přítomný. Říkám, že čas běží a stojí zároveň. Jako vlas, který padá a nikdy nedopadne – další téma, které na albu mám.

A v tom snu, který mi nadělil nejnovější písně, se mi vybavila básnička čínského básníka Li Poa, kterou jsem kdysi četl v čítance. Nepamatuju si ji doslova, ale stálo v ní asi toto: Sedím na břehu řeky, rákosí se kývá, voda plyne, jmenuji se Li Po, píše se rok sedm set a něco.

Ten jsem zapomněl. V písni Tohle je vzkaz jsem v textu použil rok 733, protože se mi hodil do rýmu. Tenkrát před padesáti lety jsem si říkal: „Co je to za básničku, vždyť se to nerýmuje?“ Ale je v ní jednoduchý záznam doby. Selfíčko z osmého století.

Na to konto vznikla písnička, která je mým záznamem této doby, mým selfíčkem. Třeba si ji také po letech někdo poslechne a napadne ho, jaká byla asi doba, ve které ten Slávek Janoušek žil. A protože je v té písni odkaz na Li Poa, připomene mu i jeho.

Slávek Janoušek

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

V čem vnímáte spojitost mezi Li Poem a současnými básníky a písničkáři?

Na světě budou vždy lidé, kteří se všeho bojí, vše je pro ně marné, na všechno budou kašlat a všem nadávat, stejně jako lidé, kteří něco tvoří a tím vytvářejí ta selfíčka. V jistém smyslu jsme jedna parta.

Li Po byl bohém, který pohrdl císařským dvorem, protože byl svobodomyslný. Raději šel do vyhnanství a celý život opěvoval víno a měsíc, který byl jeho velkou inspirací. Bohužel se mu obojí stalo osudné. V roce 762 údajně zahynul potupným způsobem, když se vracel na převozníkově loďce z hospody a měl potřebu obejmout měsíc na hladině. Utopil se, bylo mu jednašedesát. Takoví bohémové tu ale budou pořád i třeba za dalších třináct set let.

Mimochodem, tu básničku z učebnice jsme dosud nenašli. Spolu s kamarády jsme se stali hledači, ale zatím pátráme marně. Někteří už i tvrdí, že jsem si to musel vymyslet, ale já jsem si jist. Pamatuju si, že jsem ji četl v září při prohlížení učebnic. A mám také chuť říct, že na stránce byla vlevo dole...

Jak pátráte?

Prohledali jsme vše, co kdy vyšlo od Li Poa. Nic. Prolistovali jsme různá vydání učebnic ze šedesátých let pro základní školy. V devátém ročníku oddíl Světová literatura sice začíná Li Poem, ale má tam dvě jiné básně.

Tak ještě musíme prohledat učebnice literatury pro gymnázia, kam jsem v září roku 1969 v Ústí nad Orlicí šel. Bylo to jen o patro výš než základka, tak se mi to asi spojilo.

Slávek Janoušek

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Patříte mezi výrazné písničkáře osmdesátých let. Po roce 1989 o vás ale nebylo tolik slyšet a obecně se soudí, že jste jako písničkáři přišli o témata textů. Týkalo se to i vás?

V mém repertoáru bylo minimum skladeb, o kterých by se dalo říct, že jsou o společenských nebo politických tématech. Napsal jsem třeba jednu o tom, že není toaletní papír, a všechny to bavilo. Potom ale už byl, takže nemělo smysl ji dál hrát. Tohle pro mě byla typická píseň druhého řádu, jejíž obsah je chvíli aktuální, a pak už nic.

Je to jako s vánočními písněmi. Co s nimi v lednu? Snažil jsem se raději psát takové, které platí celý rok a celý život.

Tím pádem jsem po sametové revoluci neměl pocit, že by mi ubyla témata. Pořád jsem koncertoval i skládal. Nebylo to tématy. Předtím za námi chodili lidé pro pocit soudržnosti. Ale pak do naší země vtrhla jiná lákadla, která nás písničkáře zastřela.

Naše síla pominout musela, protože lidé tady u nás najednou mohli všechno, byli svobodní a prožívali to, co předtím nemohli. Byla tu spousta muziky, která se k nám valila v nahrávkách, a koncertů světových kapel, jež jsme předtím neměli možnost vidět jinde než v Budapešti.

Začínalo se podnikat, byly tu mraky knih a časopisů, ale i nového zboží. Přišly zkrátka divoké devadesátky a třeba porno a všechno bylo dostupné. Písničkáři se v té záplavě ztráceli jako zrnko máku.

Slávek Janoušek

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Jezdil jste do Budapešti na koncerty?

Jezdil. Vzpomínám si, jak se nás v narvaném vlaku cestou tam jeden Američan ptal, proč Sting, Gabriel a Springsteen, na které jsme jeli, nepřijedou k nám. Bylo těžké mu vysvětlit, že bolševik to nedovolí.

Potom jsme mu pustili z walkmana naši čerstvou nahrávku Rozhovor s nádražákem, ve které se zpívá, že stejně žádnej Ňújork néni, že je to všechno vymyšlený. To město pro nás tehdy bylo virtuální, nedokázali jsme si ho ani představit. On řekl: „To je divné, protože New York je, já tam bydlím“. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že je to takový humor, vtip, zamyslel se a řekl: „Aha, tak tomuhle se tady smějete?“

Mimochodem, tu písničku jsem hrál krátce na to v San Francisku na akci zvané open mic. Scházejí se na ní písničkáři, střídají se na pódiu a sobě navzájem i přítomným divákům představují svou tvorbu. Už léta to funguje i u nás. Ukázalo se, že i v Americe existuje rivalita připomínající tu mezi Prahou a Brnem, Hradcem Králové a Pardubicemi nebo Českou Třebovou a Ústím nad Orlicí.

Když jsem řekl, že zahraju písničku o tom, že stejně žádný New York není, sál propukl v hlasité ovace. Okamžitě jsem byl miláčkem všech pár přítomných obyvatel San Franciska. Až v tu chvíli mi došlo, že je to na tom světě všude stejné.

Co si myslíte o nové písničkářské generaci, kterou na naší scéně prezentují Tomáš Klus, Xindl X, Pokáč, Voxel, Pekař, Thom Artway a další?

Velice jim fandím, jen mám někdy pocit, že je v jejich tvorbě spousta řemeslných chyb, které mi osobně vadí. Těžko se třeba smiřuji s převrácenými přízvuky. Přijde mi to jako prznění češtiny. Ale posluchačům to, zdá se, nevadí.

Myslel jsem si o jednom z těch písničkářů, že to dělá záměrně, a přišlo mi to zábavné. Když jsme se potom potkali, řekl jsem mu o tom, on se na mě podíval a zeptal se: „Jaké přízvuky?“ U jiných mám zase pocit, že jejich písně jsou spíš pop, trochu podbízivý.

Z této nové generace se mi nejvíc líbí Xindl X. Mám rád jeho texty i hudbu, jeví se mi jako nejzajímavější a nejvýraznější. Ostatní jistě ještě porostou. Nicméně jsem rád, že tu nějací noví jsou a že se lidem líbí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků