Hlavní obsah

Písničkář Jan Žamboch: Chci mít písně pestré jako smíšený les

Kapela Žamboši patří k našim nejoceňovanějším. Všech pět jejích desek bylo nominováno na hudební ceny Anděl v kategorii Folk a tři z nich zlatou andělskou sošku získaly. Aktuální, loňské album Žambochů nazvané Světlojemy svou nominaci sice nakonec ve vítězství neproměnilo, přesto se stalo výraznou událostí nemainstreamové hudby. Nejen o něm jsme si povídali s hlavní tvůrčí osobností kapely, písničkářem Janem Žambochem.

Foto: Alena Čechová

Jan Žamboch vnímá přírodu jako velkou inspiraci. Obává se však, že ji člověk svým přístupem zničí.

Článek

Přestože vznikla v těžkých covidových časech, je deska Světlojemy podmalovaná nadějí. Kam na ni chodíte?

Myslím si, že album Světlojemy je takovou snahou vzepřít se temnotě, která mě během pandemie obklopovala. Nepřicházela ani tak zevnitř, jako spíš zvenčí. Nemožnost hrát byla dost frustrující a jediné, co jsem mohl dělat tak jako dřív, bylo psát písničky.

Živit se hudbou jsem se naplno začal 1. ledna 2020 a covid přišel tentýž rok v březnu. Chvíli jsem nedokázal nic vytvořit, nakonec mě však pomalu, ale jistě začaly tahat ze smutku a paralýzy nové texty a melodie.

Naděje i optimismus se v nich objevovaly a svítily mi každý den. Že se bude zase hrát, že pominou restrikce, že budeme mít dobrou desku a budeme s ní rozsvěcovat lidem v jejich temných chvílích.

Zmínil jste, že jste odešel ze stálého zaměstnání na volnou nohu. Co vám taková životní změna dala a jak se propsala do vaší tvorby?

Mít možnost živit se vlastní tvorbou a hraním vnímám jako obrovský dar. Je to každodenní štěstí v obrovské svobodě. Podařilo se mi odhodlat se až v pětačtyřiceti a jsem díky tomu rozhodnutí opravdu šťastný.

Když přicházejí písně anebo pracuju na textech, cítím velikou vděčnost, že můžu žít svůj sen. Také díky tomu nemohlo být album Světlojemy smutné a temné. Mám v hlavě vícero nápadů, jaká alba udělat, a vím, že budu mít čas se tvorbě plně oddat. Je to posilující pocit.

Všem kreativním lidem bych přál ho zažívat. Navíc cítím štěstí v tom, že ačkoli nejsme mainstream a jsme vlastně okrajový žánr, uživím se. To je prostě krása. Děkuju za to každé ráno.

Mluvíte o nápadech na další alba. Naznačíte, na co se po Světlojemech můžou vaši posluchači těšit?

Už delší čas v hlavě nosím nápad udělat album v jazzových barvách. Mám roky hotové melodie, které si pro tento záměr šetřím, a chybí mi snad tři čtyři do alba, které by mělo klasicky dvanáct skladeb. Takže příští kapelní deska bude určitě najazzlá.

Texty bych rád napsal příští rok během dubna a května na cestě do Santiaga de Compostely. Nevím, jestli zvládnu jít a v pauzách psát, možná je to nemožné, každopádně to chci zkusit a vzít si s sebou i malou cestovní kytaru. Jsem na sebe zvědav.

Vedle Žambochů se věnujete též sólovým projektům. Vydal jste už sólová konceptuální alba Guitar & Forest a Nepřipoutaný. Můžete krátce říct, jaká inspirace vás k oběma konceptům přivedla a jestli se vaše alter ego Wolf Lost in the Poem vrátí s novou nahrávkou?

Deska Guitar & Forest vznikla v době, kdy jsem hodně cvičil na kytaru, zajímal se o různé kytarové techniky žánru fingerstyle. Nahrávat v lese mě napadlo díky kamarádovi, který pronesl něco ve smyslu, že to v tom bukovém lese všechno úplně jinak zní. A já se toho chytl a nahrával venku celý rok. Bylo to nádherné dobrodružství a ambienty lesů se s kytarou krásně doplňují.

Wolf Lost in the Poem by rád zase vylezl z nory a vydal druhý díl projektu, který chce věnovat básnířkám z Česka. Už má tři písně hotové a bude se snažit mezi koncertováním najít čas pro tvorbu a nahrávání.

Vaše desky vystupují z žánru tradičně chápaného folku směrem k alternativní hudbě. Jak se vyvíjí váš vztah k folku a hudebním žánrům obecně?

Od doby, kdy mě bavily romantické folkové písně, uteklo už hodně vody. Ne tedy, že bych si něco z tohoto nezahrál s přáteli u ohně, rád to mám pořád.

Ale vkusem jsem už jinde. Čím dál víc jdu v muzice po autenticitě, promíjím interpretační nedostatky a jsem šťastný, když se mě něco emočně dotkne, a nemusí to být vždy jen pozitivní barva, jsem rád překvapován, vyhazován z obvyklosti, zneklidňován. Do jisté míry mi nezáleží na žánru, musí to prostě ke mně něco vysílat. Přistupuju tak i k vlastní tvorbě.

V jednom rozhovoru jste řekl, že lidé vyrůstající ve městech tvoří jinak než lidé z vesnice. Jaký je podle vás vliv okolního prostředí a krajiny na uměleckou tvorbu a jak to máte se vztahem umělec–krajina vy?

Podstatný vliv má na člověka příroda. Ve městech jí tolik není a umělec ji musí více hledat. Kdo k ní má ve své okolní krajině blíž, do toho se vepisuje a skrze něj se pak objevuje v textech písní, ve verších básní. Svým způsobem to může být až jakási raněnost. Ovlivnění krajem, ve kterém žiju, je v mých textech nesporné. Nemusím hrát folklor, a stejně jsou tam ty kopce cítit.

Myslím, že je pro vás důležité prostředí lesa nejen proto, že jste vystudovaný lesník a vydal jste zmíněné konceptuální album Guitar & Forest. Jak se váš vztah k lesům vyvíjí a odráží ve vaší tvorbě?

Když jsem v devadesátých letech absolvoval dřevorubecké učiliště v Bílé a poté střední lesnickou školu ve Šluknově v oboru lesní hospodář, ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou budu živit muzikou. Samozřejmě jsem na kytaru hrál, ale po škole a vojně mě schramstl soukromý sektor a já prošel v lese vším, od manuální práce v počátcích až po lesnickou administrativu.

Názor na pěstování lesů se u mě proměňoval, od naučených vzorců, jak vychovávat monokultury, až po postupné prozření, ke kterému soudný člověk musí dojít, dívá-li se dnes na smrkové lesy. Málo lidí si uvědomuje, že hospodářský les je pro jeho vlastníka do jisté míry takové pole, ze kterého chce především ekonomický zisk a teprve potom všechno ostatní. Já to tak už nevnímám a cítím, že přílišný tlak na výnos plodí víc škody než užitku.

V hudbě to cítím podobně. Tak jako je pestrý smíšený les, přál bych si mít pestrou tvorbu. Nechci sázet písně kvůli zisku. Smíšený les je zdravý a mnohem svobodnější. Stejně tak se chci cítit v hudbě.

V souvislosti s albem Světlojemy mluvíte o naději a optimismu. Díváte se s nadějí i do budoucna ve vztahu k lesům, respektive přírodě obecně?

Nebude to z mé strany pozitivní odpověď. Myslím si, že touha po zisku postupně nenávratně zničí všechno, co člověk dostal od Pánaboha do vínku. Příroda, jak ji známe, mizí každou vteřinou a nelze to zastavit. Díváme se na to, přivíráme oči a jsme toho účastni.

Naději vidím v tom, že se to musíme snažit aspoň trochu brzdit. Nepodléhat pokušení chtít víc a víc. Je to těžká věc. A neříkám, že s tím osobně nebojuju. Je to pro každého životní výzva.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám