Hlavní obsah

Petr Kučera z kapely Shalom: Myslel jsem si, že ta pohoda bude trvat pořád

Skupina Shalom byla fenomén české hudební scény první poloviny devadesátých let. Žala úspěchy prodejní i hitparádové, publikum ji milovalo. Seskupení Petrů Muka (zemřel v roce 2010), Kučery a Honse doprovázené ženskými vokály patřilo od roku 1992 po dva roky ke špičce domácí pop music. Jeho dvě alba nyní připomíná kompilace Až jednou (30th Anniversary Best Of).

Foto: Ivan Pinkava

Skupina Shalom na záběru z roku 1992. Zleva Petr Muk, Petr Kučera a Petr Hons.

Článek

Kdy jste se poprvé setkal se zpěvákem Petrem Mukem?

Potkali jsme se 1. září roku 1980, když jsem nastoupil do Českých Budějovic na střední stavební školu. Zcela náhodou jsme si sedli k sobě do lavice. Vlastně to taková náhoda nebyla. Já byl z Týna nad Vltavou a jako přespolní jsem přijel poměrně brzy a sedl si do poslední lavice. Petr přišel asi za minutu osm a jediné volné místo bylo vedle mě.

Hrál jsem tehdy v kapele, která vystupovala na takzvaných čajích, což byly v podstatě taneční zábavy. Petr poslouchal punk a Franka Zappu, jeho městský hudební vkus byl širší než můj venkovský. Později jsem se přidal k punkové kapele Dural, kterou založili Petr a Láďa Bartoň. To bylo ve třeťáku. Tehdy jsme spolu hráli poprvé. Já hrál na elektrické varhany Delicia a trubku. Oceán pak vznikl v roce 1985.

Na té stavební škole nás učila paní Vozáryová, maminka našich pozdějších kolegů z Oceánu Dušana a Honzy. Honza byl o dva roky starší než my a chodil na stejnou školu. Dušan dělal strojárnu, která byla ve vedlejší čtvrti.

Oceán dosáhl na konci osmdesátých let výrazného úspěchu. Co to s vámi tenkrát udělalo?

Ten úspěch nenastal ze dne na den, usilovali jsme o něj několik let. Naším cílem bylo být muzikanty na volné noze, což se nám podařilo v květnu 1989, kdy jsme udělali přehrávky pro agenturu Středočeské krajské kulturní středisko. Ty přehrávky, které byly před revolucí povinné pro všechny kapely a muzikanty, jsme dělali proto, že jsme vyhráli v roce 1988 hudební přehlídku Rockfest.

Náš život to pak změnilo hodně. Měli jsme trochu víc peněz a v roce 1990 jsme natočili desku Dávná zem, což byl náš sen. Dostavil se úspěch, my v klidu pokračovali dál, přišla další alba, přijala nás Praha, kde jsme měli řadu kamarádů, kteří nám pomáhali. Připadali jsme si trošku jako ve snu. Navíc jsme byli v Anglii na turné se skupinou Erasure.

Foto: archiv P. Kučery

Petr Kučera dnes.

Tam naše kapely na turné moc nejezdily.

Náš manažer Jirka Vatka dělal průvodce v tehdejší Cestovní kanceláři mládeže. Uměl skvěle anglicky, takže se staral o kapelu Depeche Mode, když byla před revolucí poprvé v Praze, a potom i o Erasure, kteří tu hráli později. Té podstrčil kazetu s našimi písničkami.

Do toho přišla revoluce a po ní nám Erasure nabídli, abychom jim v Anglii dělali předkapelu. Pro nás to byl nejen další splněný sen, ale i výuční cesta. Poznali jsme profesionální přístup po všech stránkách.

Shalom jste založili v roce 1992, v době velké slávy Oceánu. Proč vlastně ta kapela vznikla?

S Oceánem jsme se vrátili z Anglie a měli jsme připravené písničky na dvě desky. Za peníze, které jsme od Erasure dostali, jsme si koupili nahrávací program do studia, abychom mohli točit podle sebe a v klidu.

Petr Muk ale v Anglii načichl erasureovským popem a začal psát písničky, které byly trochu v tom duchu. Myslel si, že je bude hrát Oceán, ale v kapele to neprošlo. Pro mě to byla skvělá muzika, ale Dušanovi a Honzovi Vozáryovým přišla moc popová. Některé věci, třeba Zelený drahokam, jsme s Oceánem i zkoušeli, jenže z Petra Muka padaly dál písně v tom duchu a vztahy v kapele se začaly rozkližovat.

A tak jsme si s Petrem řekli, že si ty jeho písničky uděláme v jiném projektu a potom se k Oceánu zase vrátíme. K tomu ale došlo jenom napůl. Proběhlo společné turné Oceánu se Shalom, ale v Oceánu jsme se pak už nesešli. Vztahy byly hudebně hodně zpřetrhané.

V písních Shalom se objevovala židovská tematika. Jak jste se k ní dostali?

Přinesl ji Petr Muk a já jako autor textu písničky Ráchel nebyl proti. Přišlo mi to i docela provokativní. Petr v té době potřeboval v něčem spočinout, a to židovství se mu jevilo jako dobrá cesta. Byl romantický rozervanec a věřil, že mu to dá do života větší řád.

Bylo to židovství i téma vašich diskusí?

Ano, bavili jsme se o něm. Petr Muk zadával našemu textaři Petru Honsovi témata, hodně to řešili. Texty s židovskými motivy jsme měli na obou našich albech, Shalom z roku 1992 a Brány vzkazů z roku 1994.

Natáčeli jste klipy v Izraeli, přitom u nás nebylo běžné, že by je kapely jezdily točit do zahraničí.

Obvyklé to nebylo, ale Petr Muk si to u vydavatelské firmy prosadil. Točili jsme na Slovensku, v Izraeli a Řecku, později to dělalo více kapel. Tvůrci našich klipů ale byli trochu nešťastní, tvrdili, že by v ateliéru za peníze, které naše výlety stály, udělali Izrael daleko lepší.

Petr se při natáčení prvního klipu rozhodl, že zůstane v Kibucu a bude tam žít. Jel jsem s ním autem přes Itálii, potom jsme pokračovali parníkem přes Kypr do Izraele. Chtěl mít v Izraeli auto, naučit se řeč, zůstat asi půl roku a potom se třeba vrátit.

Jenže když vylezl v přístavu v Haifě a uviděl ozbrojené ženy a zaprášené město, prohlásil, že tam nebude ani o minutu déle, než bude na natáčení klipu třeba. Vzpomínám si, jak ho ten prach už od přístavu až děsil. Prožil velké rozčarování.

Odletěl s námi domů letadlem a auto tam nechal. Potom jsme pro ně jeli do Terstu, kde si ho složitě vyzvedl.

Foto: Ivan Pinkava

Skupina Shalom

Některé prameny uvádějí, že Shalom ukončili svou existenci v roce 1994, jiné o dva roky později. Jak to bylo?

Po vydání alba Brány vzkazů v roce 1994 šla popularita kapely dolů. Abychom se uživili, začali jsme vystupovat i na diskotékách na halfplayback. Já byl tenkrát takový svobodomyslný a možná i trochu naivní, myslel jsem si, že ta pohoda, kdy se všechno poměrně daří, bude trvat pořád. Petrovi pak začaly chodit různé nabídky z muzikálové scény, možná myslel i na sólovou dráhu, a tak jsme si řekli, že třetí desku nemá cenu točit.

V klidu jsme to rozpustili, což proběhlo na benzinové pumpě u Humpolce na dálnici D1. Petr pokračoval na vystoupení na diskotéku a já jel zpátky do Českých Budějovic.

Nebyl Oceán, nebyl ani Shalom. Neztratil jste tenkrát trochu smysl života?

Všechno mi to došlo až mnohem později, v podstatě nedávno, v padesáti letech. Tehdy jsem si ale říkal, že život jde dál. V Českých Budějovicích jsem zapadl do partičky, kterou kolem sebe vytvořil jeden Nizozemec, jenž se tam přistěhoval. Dali jsme dohromady kapelu Smutný Karel a užívali konopí a psychoaktivní látky. Bylo docela veselo.

Začal jsem také chodit do práce. Před časem jsem v tom polevil a začal se víc věnovat kočce, psovi a slepicím, které chovám. Vypadá to ale hrozivě, asi budu muset před důchodem ještě někam nastoupit.

Jaké jsou vaše současné hudební aktivity?

Hrajeme s Oceánem, který se po smrti Petra Muka dal zase dohromady. Zpívá v něm Jitka Charvátová. Působím i v kapele Bratři Karamazovi, což je takový underground z Českého Krumlova. Z té původní sestavy v ní ale už zbyl jen její zakladatel. Hrál jsem i s Evou Turnovou, ale to se rozpadlo.

Nejsem už soustředěný jenom na jednu kapelu. Líbí se mi být součástí více skupin, které hrají různou hudbu. Není to už takový fofr jako zamlada, ale je to dobré.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám