Článek
Jste šéf vzdělávacích programů, co si pod tím člověk může představit?
Česká filharmonie chce být institucí, která se nevěnuje jen tradičním věcem, jaké se od symfonického orchestru čekají. Tedy, že se pořádají abonentní koncerty, jezdí se koncertovat do zahraničí, nahrávají se CD. Dalším významným pilířem naší činnosti se tak díky rozhodnutí managementu pod vedením ředitele Davida Marečka stala vzdělávací činnost. To znamená, že lidem, kteří by k nám asi za normálních okolností nepřišli, protože by je to nenapadlo, zprostředkujeme osobní prožitek, díky kterému budou hudbě blíž. A my upřímně věříme, že hudba se pro ně z neznámé může stát osudovou.
Asi se to daří. Máte hodně projektů. Jak se na to tvářili filharmonici, když se začali stávat součástí programů?
Byla to směs očekávání a ostražitosti. Ne všichni si hned dokázali představit, co to obnáší a co to přináší. Ale chtělo to svůj čas a taky pozitivní odezvu od našich posluchačů. Filharmonikům se otevírají nové zkušenosti. Dáváme například dohromady asi třicet našich hudebníků a šedesát dětí ze základních uměleckých škol, kteří společně utvoří orchestr. Tento proces trvá celý školní rok a filharmonici jsou v roli průvodců a vlastně i přátel, kteří jim otevírají svět hudby a předávají lásku k ní. Děti tu nacházejí lidi, kteří jim věří a podporují je.
Projekt Zkouška orchestru, kdy v první půlce přijdou filharmonici na pódium v civilu a Marek Eben s nimi rozebírá kus, který budou hrát, a ve druhé půlce už jsou v gala a hrají, je dalším zajímavým počinem.
Byl to výborný nápad režisérky Alice Nellis a Marek Eben ho rozehrává a podporuje. V prvních letech byla velmi silná přítomnost a vklad pana šéfdirigenta Bělohlávka. Muzikanti dostávají prostor, aby o hudbě něco řekli, nejen ji hráli. S muzikou jsou v každodenním kontaktu, všichni si o ní něco myslí, a když mají příležitost to nejen vložit do hraní, ale také to verbalizovat, je to hodně zajímavé.
Zažili jsme ale i vážné momenty, když Jiří Bělohlávek zemřel, vzpomínali jsme na něj nejen jako na vynikajícího dirigenta, ale taky velmi statečného člověka, který dával České filharmonii hodnotový étos, který je v dnešním světě čím dál vzácnější – služba hudbě a hledání pravdy v umění pro něj znamenaly usilovat o maximální možnou úroveň a vážnost ve všem, co dělal on i jeho spolupracovníci.
Stál jste u začátků spolupráce filharmoniků s Idou Kelarovou. Jak jste na to přišel?
V roce 2004, když jsem byl poprvé s filharmonií v kontaktu, jsem byl na zkušené u Berlínských filharmoniků. Byla to éra britského dirigenta Simona Rattla, který přinesl do světa symfonických orchestrů vlastně revoluční uvažování o síle hudby, jež může lidi podporovat, aby byli propojenější s ostatními a aby si víc věřili. Tehdy dali v Berlíně dohromady přelomový projekt, ve kterém se potkalo na dvě stě dětí z celého města. Chudých, bohatých, byli tam Němci, Arabové, Turci… Prostě děti, které k sobě mají hodně daleko a přirozeně by se nikdy nepotkaly, leda náhodou. Ale ne tak, aby spolu něco vytvářely.
A co s nimi Berlínští filharmonici vytvořili?
Udělali z nich taneční skupinu. Většina z nich s tancem neměla zkušenost, přesto pod dohledem výborného choreografa několik měsíců připravovali ztvárnění Stravinského Svěcení jara. A nakonec ho předvedli za doprovodu Berlínských filharmoniků. Děti na pódiu naprosto zářily a pro mě bylo nejsilnější zjištění, jak hudba propojuje lidi. Že se vzájemně naučili naslouchat jiným názorům, vcítit se do jiných pocitů, přijímat s důvěrou někoho, ke komu do té doby důvěru neměli.
Jak se to váže k Idě Kelarové?
O několik let později, když jsem se po pauze do České filharmonie vrátil, jsme dostali prostor přijít s něčím novým. Ve mně se ten zážitek oživil a připadalo mi logické jít do romského tématu, protože naše společné soužití je velké, ale zároveň bolavé a vlastně neřešené téma.
Měli jsme štěstí, že jsme narazili na Idu Kelarovou. Věděl jsem, že s romskými dětmi pracuje. Potkali jsme se a padli si do noty a přemýšleli nad společným projektem.
Ida nás přizvala ke koncertům Čhavorenge v romských osadách na východním Slovensku. Bylo to v létě 2014 a byl to velký experiment. Mnozí nás varovali, ať si dáváme pozor na naše nástroje. Nechali jsme se všichni trochu znervóznět, ale nestalo se vůbec nic. A jak dodnes připomínám, jediný, kdo nás tam okradl, byl jeden „bílý“ pořadatel, který odešel s částí vstupného…
Když jsme oslovovali filharmoniky, reagovali hrozně hezky. Chtěli dopřát kulturu lidem, kteří se k ní nemají moc šancí dostat. A po třech dnech v osadách za námi chodili a říkali, že se od Romů učí. Srdce, muzikalitu, lásku k hudbě, radost z ní. Bylo to oboustranné. A to je na tom krásné. Pro nás všechny tím začalo hluboké a opravdové poznávání romského světa.
Vaše spolupráce pokračuje, natočili jste CD, každý rok máte Letní uměleckou školu, vystupujete společně v zahraničí.
Letní umělecká škola se jmenuje Romano drom, což je v překladu romská cesta. Koná se od roku 2014 každý rok. Kromě toho máme za sebou stovky společných akcí. Vystupovali jsme v irském Belfastu, v Londýně, v Rumunsku, na Slovensku. Jsme šťastní, že se z počátečního experimentu stala trvalá společná cesta.
Co vás teď v srpnu ještě čeká?
Na konec srpna chystáme setkání lídrů regionálních center Hudby do škol. To je projekt pro učitele hudební výchovy, kteří to ne vždycky v systému školství mají jednoduché. Snažíme se vytvářet prostor pro to, aby víc a víc učitelů mohlo v hudební výchově udělat krok do neznáma: aby se nebáli učit lásce k hudbě – a ne jenom stupnice a životopisná data – a aby se nestyděli dávat jako příklad svůj osobní vztah k hudbě. Podporujeme učitele jako bojovníky, jejichž hlavní „zbraní“ je srdce a cit.
Z čeho máte nejlepší pocit?
Mám moc rád, když lidé zažijí něco, co by od sebe nečekali, když zjistí, že mají vlastně mnohem větší svobodu i možnosti, než si předtím mysleli. Když lidé díky hudbě objevují něco nového. Hudba nám v tomhle pomáhá překonávat tradiční individualismus. Určité věci člověk neobjeví sám. A hudba je skvělá, že společné cestě dává směr.
Může se vám hodit na Zboží.cz: