Článek
Bratři Hartnollové přitom nic neošidili. I když jejich hudba hodně stojí na mašinkách, zejména na sekvencerech, které umožňují opakovat motiv, a samplerech, nekončili jen u míchání různých zdrojů zvuku, ale živě měnili jejich parametry a podle nálady motivy prodlužovali nebo zkracovali.
Problémy tkvěly jinde. Melodie největších hitů jako je One Big Moment, New France nebo Halcyon jsou celkem prostinké a zvuk syntezátorů už není tak nový, aby skladby působily podmanivě, zvláště když skupina místo ambietního pohrávání si s plochami sázela na rytmus, který rychle diváky roztancoval. Elektronika se vyvíjí raketovým tempem a stejnou rychlostí zastarává. Co bylo před pár lety aktuální, působí nyní obstarožně, módní zvuky se oposlouchaly a samo melodické jádro není tak originální. Nepomáhaly ani vokály ze záznamu, nepřinesly potřebné oživení, kontrast ke strojům, protože působily sterilně.
Až drsný Beelzedub ukázal, že Orbital nepřinášejí jen nostalgické vzpomínky na dobu rave parties, ale stále dokáží nabídnout brutální zvuková jatka, při kterých nejen basy rozvibrují celé tělo, ale ze kterých i přechází mráz po zádech. Zvuky byly pokroucené a zkreslené a rytmus připomínal bitvu. Drsnější byly také Impact a nové Wonky, které ale zbytečně "zjemnily" dětské hlasy. Důraznější skladby si pořád zachovávaly ostří a koncert přenesly z nostalgického vzpomínání do drsné reality.
Dojem umocňovaly videoprojekce, které byly vždy silnou stránkou Orbital. O to větší škoda, že Hartnollové nemohli zahrát kvůli bouřce na festivalu Rock For People. Pod širým nebem by více vyzněly, lepší by byl i zvuk; Lucerna na subbasy stavěná není.
62 procent