Hlavní obsah

Oceněný spisovatel Jan Balabán: Lidé nemusejí být jako stádo

Právo, František Cinger

Jan Balabán dostal cenu Magnesia Litera za knihu povídek Možná že odcházíme. Při této příležitosti poskytl spisovatel rozhovor, v němž se zamýšlí na stavem společnosti, které chybí duchovní hodnoty.

Článek

Hrdinové povídek jsou lidé neúspěšní, osamělí, unavení životem. Nemáte dojem, že tak jdete vlastně proti trendu doby oslavující úspěšné, perspektivní, kreativní?

Ne. Myslím si, že mluvím o trendu doby, o skutečném trendu. O osamělosti, bolesti života a ten povrchní trend bavení se a ubavení se k smrti není ve skutečnosti pravdivý. Myslím si, že v opravdovém životě je potřeba hledat trápení a léčit ho, a ne se chechtat.

Co vám osobně způsobuje největší trápení?

Povrchnost, blbost, která je často projevem nedovzdělanosti, arogantního nezájmu.

Můžete být konkrétní?

Nechci mluvit o politice, ale budu mluvit o jazyku, který začíná ztrácet smysl. Začínají se nám ztrácet slova a místo nich nastupují znaky, na které se signálně reaguje. Najednou nám přicházejí bulvární refrény místo informací. A tam, kde se nemyslí, tam, kde se necítí, se pouze udržuje bezduchý provoz.

Někteří autoři mají za to, že život lidí začíná řídit reklama. Co vy na to?

Reklama? Někdo zase řídí reklamu, ta sama o sobě není na vině. Spíš si myslím, že nám chybějí duchovní hodnoty, na které bychom skutečně spoléhali. Kulturu vnímáme pořád jako nějakou nadstavbu, takhle po marxisticku. Chybí nám tázání po Bohu, chybí nám dokonce skutečný ateismus nebo skutečné náboženství a ohrožuje nás hlavně nemyslivost. Jestliže někdo přijímá reklamu víc, než je možné, to není chybou reklamy. Na druhé straně vidím kolem sebe lidi hluboce zaujaté a žijící. Ptal jste se mě, co mě trápí. Blbost. Ale také mi mnoho věcí dělá radost.

Mluvím o reklamě proto, že prodává lidem představu úspěšného, spokojeného člověka. Kontrast toho, čeho si vy jako spisovatel všímáte.

To ano. Mám za to, že reklama je povolená lež. Ale když se ve společnosti všechno zrelativizuje příliš, pak je povolená lež všude. V tom může být reklama jedině nebezpečná. Že se povolí lhát a v tu chvíli se zničí smysl, pak už, jak se říká, o nic nejde. Myslím si ale, že v životě o něco jde a že lidé musí nacházet to, oč jde. Co je jejich trápením, posláním, co je jejich radostí. A nebýt jako stádo. To je v podstatě tradiční humanismus.

A co dává radost vám?

Těším se z lásky, ze své ženy, z dětí a z krásy. Z krásných knih, obrazů a především z přírody. Nejkrásnější je to, co člověk nestvořil. Nejkrásnější jsou biomorfní tvary, skutečnost, rostliny, lesy, hory. Krásných věcí je moc. Stačí se nedívat na ty škaredé.

Anketa

Četli jste oceněnou Balabánovu knihu?
Ano
37,3 %
Ne, ale chci si ji přečíst
43,1 %
Ne, nezajímá mne
19,6 %
Celkem hlasovalo 153 čtenářů.

Jan Balabán

Prozaik a překladatel Jan Balabán se narodil se v roce 1961 v Zábřehu na Moravě, žije v Ostravě.  Po maturitě na gymnáziu v Ostravě (1980) vystudoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci .

Pracoval v různých dělnických profesích a 15 let jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách. V r. 1994 pobýval čtvrt roku v Kanadě. Nyní je překladatelem a publicistou. Jeho prvním literárním pokusem byla snaha "prodloužit" oblíbenou knihu Eduarda Štorcha Lovci mamutů.

Publikovat začal v přílohách novin a v samizdatu. Po seznámení s Jáchymem Topolem poprvé otiskl své povídky v Revolver Revue. Podílel se na překladu povídek H. P. Lovecrafta Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (Mladá fronta, Praha 1992).

Vydal knihy povídek Středověk (Sfinga, 1995), Boží lano (Vetus Via, 1998), Prázdniny (Host, 1998), novelu Černý beran (Host, 2000), román Kudy šel anděl (Vetus via, 2003). Za povídky Možná že odcházíme (Host, 2004) dostal cenu Magnesia litera.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám