Hlavní obsah

Občanský průkaz, zdařilý filmový návrat do šabachovských vod

Novinky, Stanislav Dvořák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Další filmový návrat do šabachovských vod, tentokrát o něco více hořkých, nepelíškovských, představuje Občanský průkaz režiséra a producenta Ondřeje Trojana.

Článek

Občanský průkaz nesází na profláklé herecké hvězdy, nejde o čistou komedii a na rovinu - je příšerně dlouhý. Tímto budiž odrazen konzumní divák, a nyní se podívejme na film hlouběji.

I přes nestandardní délku 139 minut Občanský průkaz nenudí. Byl vytvořen jako pásmo šabachovských historek, spojených vlastně jen skupinou dospívajících kluků. To umožňuje ukazovat různá prostředí (děti, rodiče, škola i "fízlárna") a vytvořit věrohodný a rozmáchlý obraz komunistické společnosti. Trojan to činí bez sentimentu, falešné "nostalgie", která se rozmáhá u nás i u našich německých sousedů.

Ve středu dění stojí kluci, kteří bojují své malé bitvy se "souškami" ve škole a s "fízly" na ulici. Představují zdravou generaci, ještě nezastrašenou režimem, vyrážející na mejdany a zakázané koncerty. Generací "fotrů" ze začátku musí pohrdat, ale dospívají a najednou pochopí, že minimálně někteří z dospělých s nimi sedí na jedné smutné lodi nesouhlasu.

Ať jde o oblíbenou učitelku, která schová knížku "protispolečenských" básniček, nebo o tátu, který není tak zbabělý, jak se zdá, a tajně plánuje převoz rodiny přes Jugoslávii do Ameriky, všechny příklady korigují klukovský pohled na zparchantělý svět normalizace. Když pak otce celníci "vyhmátnou" a on se zhroutí, syn se o něj až dojemně stará při občasných výletech do hospody.

Na zvláštní spontánní herectví-neherectví patnáctiletých hrdinů si musí člověk pomalu zvykat, ale stojí za to. Ve spíše vedlejších rolích dospělých se objevuje Martin Myšička, autenticky váhající mezi emigrací a životem v tichém nesouhlasu, nebo příjemná Kristýna Boková-Lišková jako mladá a trochu naivní učitelka, která si nenechala vymýt mozek na komunistické fakultě, poslouchá západní hudbu a učí děti neudávat. Aňa Geislerová je skoro k nepoznání, tentokrát žádná mrcha, spíše šedivá, neustálým bojem s režimem vyčerpaná mamina, která tráví život ve frontách na maso a banány.

Překvapivě dobrá hudba

Způsob vyprávění je epizodický, jistě mu kritici budou vyčítat nevyrovnanost, ale ve skutečnosti je výsledek velmi zábavný. Smutek se střídá s klukovskými eskapádami, zesměšňování zákeřných esenbáků se mísí s romantikou školních lásek - navíc vše okořeněno přisprostlými "protistátními" básničkami, které trochu připomínají humor Egona Bondyho.

Trojanovi se podařilo zabrat niku, která v českém filmu dlouho čekala a nikdo se do ní nemohl trefit. Vyhnul se všem extrémům, humoristickým i depresivním, a tak se skutečnému životu v diktatuře přiblížil nejvíc, jak to jde.

A jestli jste nevěřili, že v českém filmu někdo použije Dylana a Black Sabbath, pak vězte, že se to právě stalo. Hudba musela stát příšerné peníze, ale tenhle film si jednoduše žádal kvalitu. Ostatně ani předseda SSM by neuvěřil, že tihle kluci poslouchají Helenku a Káju.

Celkové hodnocení: 80 %

Reklama

Výběr článků

Načítám