Článek
Materiály pro tuto práci shromažďoval autor od roku 1853 v archívu v Tours, kde se probíral korespondencí intendantů, vysokých královských úředníků, z nichž se po revoluci stali prefekti. Dnes jsou tyto zažloutlé dopisy uloženy v Národním archívu v pařížské čtvrti Marais, kde leží ve velkých bednách s archívním označením G7.
Jejich sebepečlivější studium však nedá člověku zdaleka tolik, jako když si prožije revoluci. Pak teprve pochopí Tocquevillovy úvahy o hluboké kontinuitě ve změně i jeho obavy z moderního individualismu, jehož kořenem je žádostivost po hmotném blahobytu spíše než touha po svobodném myšlení.
Učení ekonomů, které lidem blahobyt slibuje, říká nám Tocqueville, směřuje ke stejným cílům, jako praxe králů a poté revolucionářů. Tímto cílem je vytvoření abstraktní, neosobní, všudypřítomné moci, která bude zdálky dohlížet nad všemi lidmi a bude je utvářet podle svých vlastních potřeb.
Když se člověk trpělivě prokousává stohy zaprášených dopisů, psaných energickou rukou vysokých královských úředníků, vrtá mu hlavou neodbytná otázka: Jak to všechno mohl Tocqueville z těch klikyháků před půldruha stoletím vyčíst?
Když se člověk trpělivě prokousává stohy zaprášených dopisů, psaných energickou rukou vysokých královských úředníků, vrtá mu hlavou neodbytná otázka: Jak to všechno mohl Tocqueville z těch klikyháků před půldruha stoletím vyčíst?
(Tři Tocquevillovy eseje Sociální stav a politika Francie před rokem 1789, Starý režim a Revoluce a Zlomky o Revoluci: Dvě kapitoly o Direktoriu vyšly ve svazku nazvaném podle nejslavnější z nich v češtině poprvé. Citovanou ukázku jsme vybrali z první z nich.)
Alexis de Tocqueville: Starý režim a Revoluce
Ukázka
V zemích, kde je bohatství jediným nebo jen hlavním základem aristokracie, přinášejí peníze, které ve všech společnostech poskytují potěšení, navíc ještě moc. V důsledku těchto dvou výhod peníze na sebe strhávají všechnu lidskou představivost a nakonec se stávají tak říkajíc jediným hledaným a dosahovaným odlišujícím znakem. V těchto zemích je literatura zpravidla málo pěstována a v důsledku toho literární hodnoty vůbec nepřitahují zájem publika.
Zato v zemích s převládající rodovou aristokracií toto všeobecné nutkání po získání bohatství nenacházíme, protože tam lidské srdce není hnáno jediným směrem stejnou vášnivou touhou, ale věnuje se přirozené rozmanitosti svých sklonů. Jsou-li tyto národy kulturně vyspělé, setkáváme se u nich vždy s velkým počtem lidí, kteří si cení duchovních požitků a ctí ty, kdo je vytvářejí. Mnoho ctižádostivých lidí, kteří pohrdají penězi a které jejich plebejský původ nepřipouští k veřejným záležitostem, se tedy jako k poslednímu útočišti utíkají ke studiu literatury, v níž hledají jedinou slávu, která jim je dovolena. Vytvářejí si tak mimo politický svět oslnivé postavení, jež jim je zřídka odpíráno.
Ve státech, kde peníze dávají moc, je význam lidí závislý na větším nebo menším bohatství v jejich vlastnictví. A protože bohatství může být v každém okamžiku ztraceno nebo získáno, vyplývá z toho, že příslušníci aristokracie jsou stále pronásledováni strachem o ztrátu postavení, které zaujímají, nebo že se jiní občané budou na jeho privilegiích podílet. Tato obvyklá nestálost, která vládne v politickém světě, je uvádí do jakéhosi permanentního rozčilení, jen s neklidem užívají svůj majetek a jako ve spěchu se chápou možností, které jim nabízí. Neustále pozorují sami sebe neklidným pohledem, aby se ujistili, že nic neztratili. Na všechny ostatní vrhají pohledy plné strachu a závisti, aby zjistili, zda se kolem nich nic nezměnilo. A vše, co se někde pozvedá do výše, v nich vyvolává nedůvěru
Alexis de Tocqueville: Starý režim a Revoluce
Alexis de Tocqueville: Starý režim a RevolucePřeložili Vladimír Jochmann a Adriena Borovičková Academia 307 stran, cena neuvedena