Hlavní obsah

O smutných očích Edvarda Muncha

Právo, Jan Šída, Londýn

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V londýnské Tate Modern Gallery se do poloviny října koná výstava norského malíře Edvarda Muncha. Tento umělec, věnující se především expresionismu, ovlivnil nejen světové výtvarné umění, ale také českou modernistickou malířskou tradici (skupina Osma). Kromě toho má Munch velký kredit i u tuzemských milovníků výtvarného umění.

Foto: Repro katalog výstavy

Autoportrét Edvarda Muncha

Článek

Bývalá elektrárna tyčící se nad jižním břehem Temže jako starobylý hrad je místem, kde galerie našla své sídlo. Už její hrdě ponurý industriální prostor vyvolává u příchozích určitou posvátnou úctu a vážnost. A tak by měl návštěvník přistupovat i k dílu Edvarda Muncha.

Celá kolekce jeho prací je rozdělena na dvanáct „podkapitol“ (v každé samostatné místnosti je jedna) věnovaných konkrétnímu uměleckému zaměření, jako jsou autoportréty, amatérské filmy nebo tvůrcova fotografická autobiografie. Ačkoliv je celá prezentace rozevřená opravdu do široka, hlavní důraz je kladen v první řadě na Muncha jako svébytného malíře.

Výkřik nehledejte

Mnoho lidí se v sálech ptalo kustodů, kde najdou nejslavnější mistrovo dílo, tedy obraz Výkřik. A často neskrývali zklamání, když jim bylo řečeno, že zmíněný obraz na výstavě není. Poněkud zvláštní dramaturgický tah má však i svou logiku. Při zařazení Výkřiku do kolekce by se tak do jisté míry mohla pozornost veřejnosti zaměřit pouze na tuto proslulou práci a zbytek by jí mohl uniknout. Což by nebylo k dobru věci, neboť tvorba Edvarda Muncha má silných momentů mnoho.

Jako příklad lze uvést umělcův autoportrét. Litografie, na které vévodí černá barva, má charakter jakéhosi entrée, uvádějící příchozího do světa viděného Edvardem Munchem. To, co každého na první pohled upoutá, jsou malířovy oči. Smutné, melancholicky zastřené, přesto však dostatečně živoucí. Jako autentický vykřičník ale působí bílý hnát ve spodní části obrazu.

Téma smrti, úzkosti či různých forem morbidity je u norského malíře zastoupeno ve velké míře. A to i tam, kde má práce neutrální název i formu. A jestliže jistý odborník popsal Munchovo dílo jako namalované jeho vlastní krví, tak mnohé obrazy na výstavě uvedený dojem výrazně podporují.

Bylo by však velkou chybou vidět dílo Edvarda Muncha pouze optikou morbidity na hranici šílenství. Jeho pojetí světa není určitě veselé, ale přece jen v něm vytušíme jistou životní sílu, která žene člověka dál po jeho vlastní cestě. I když dobře ví, že jednou bude zakončena smrtí. Munchova smrt totiž k životu neodmyslitelně patří.

Celkové hodnocení: 90%

Reklama

Výběr článků

Načítám