Článek
Předchozí fotodeník Den po dni vznikal za předcovidového stavu, zatímco nový s názvem Potkal jsem už převážně za pandemie. Změnil vám loňský rok pohled na okolní svět?
Možná během prvního týdnu či dvou, kdy začaly platit první zákazy. Vizuálně se proměnilo všechno, viděli jsme prázdné ulice. Z fotek na mě tato atmosféra ale vyskakovala až ve druhém plánu, kdy jsem se k nim vracel a prohlížel je.
Koncept však zůstal stejný jako v předchozích letech. Každý den si zapisuji jedním snímkem s přidruženým dvojverším. Jediným a nepřekročitelným pravidlem je pro mě pravidelnost. Pro fotky si cíleně nechodím, není to tak, že bych přemýšlel, co dneska vytvořím, třeba na základě počasí. Na objekty narážím za běžného fungování.
Držet pravidlo zachytit každý den na fotografii může být náročné. Opravdu podněty nehledáte?
Nehledám, přicházejí ke mně samy. Kdyby si ale někdo dal tu práci a procházel fotografie v knize chronologicky, zjistil by, že jsou mezi nimi obrovské výkyvy. Občas potkávám zajímavé jevy, jindy mám zase deset fotek za sebou, které jsou z kvalitativního hlediska špatné. Pro mě ale mají cenu, protože jsou otiskem dní.
V knize Potkal jsem je ale řadíte na přeskáčku. Proč?
Z předchozí publikace dýchala podstata deníku, šlo o zpětný pohled do mého života, což se odrazilo i v názvu. Formát jsme ctili pevnou strukturou, co fotka, to jedna stránka. U nové knížky jsme s grafikem toto uspořádání opustili, chtěli jsme s ní pracovat více výtvarněji, a tak jsme některé snímky z výsledné podoby vyřadili. Základem byla čistá nahodilost, potkávání inspirace.
Kolega mezi snímky našel i soubory, které bych za sebe pojmenovat neuměl. Pouze u jednoho jsem si prosadil jeho zachování, a to u kolekce vzniklé na Slapech. Před mobilním telefonem jsem si druhou rukou přidržoval velký triedr a udělal si primitivní teleobjektiv. Obráceným způsobem, kdybych čočku telefonu přitiskl přímo na dalekohled, se fotit nedalo.
Šlo o jistou paralelu ke covidovému roku. Skrze dalekohled jsem vymazával povinné fyzické i symbolické rozestupy mezi lidmi. S hausbótem jsem se uvázal k jednomu břehu a sledoval, co se děje na druhém. Byl jsem sám a zároveň v komunitě lidí trávících léto na přehradě.
Ve vesměs černobílých dílech si všímáte hlavně geometrie v architektuře nebo souznění světel a stínů. Jsou mezi vašimi vzory moderní čeští fotografové, ať už Josef Sudek, či například Jaroslav Rössler?
Asi ano, meziválečná avantgarda mě baví ve výtvarné i literární oblasti. Jako kluk jsem jezdil na víkendy k babičce a těšil se, jak budu ležet v knížkách. O této éře měla spoustu publikací, a tak se mi dostala pod kůži. Jsem jí trochu posedlý, ale zároveň mám rád zcela protikladné baroko či secesi.
Knížka není jen o fotografiích, je to de facto i básnická sbírka. Jak se zrodil nápad připojit ke snímkům místo popisku pocitové mikrobásně?
Během prvních měsíců, kdy jsem začal tvořit fotodeník, jsem si přesně dokázal vybavit vzpomínky na vznik fotek. Jak jich přibývalo, postupně mi splývaly. Abych si náladu daného okamžiku lépe zapamatoval, začal jsem si zapisovat verše coby mnemotechnickou pomůcku. Pár hodin po pořízení fotky zachytím emoci, obraz nebo slovo, které báseň startuje. Někdy se to blíží k poezii, jindy je to jen takové jazykové cvičení. Jde o pohled do mojí hlavy.
Jeden zápisek z knihy nese datum 24. prosince 2020 a ukazuje neudržovanou plakátovou plochu v Pardubicích, k níž jste připojil tyto verše: Někdy se jenom mlčí a dýchá. Břehy slov a proud ticha. Vzpomenete si na příběh štědrovečerní fotografie?
Šel jsem na návštěvu k bratrovi a míjel plakátovou plochu nedaleko domu, kde bydlím. Byla celá očištěná vyjma jedné části s pásem plným útržků starých reklam. Dvě bílé okrajové plochy mi asociovaly břehy zimní krajiny a prostředek zase proud slov, někdy už jen slabik, které po nás zůstanou. Kolem tohoto místa chodím často, ale všiml jsem si ho až pro onu geometrii.
Byť to počtem slabik nesedí, ve verších vidím inspiraci v japonském haiku, kterou si z tuzemska v posledních letech oblíbil třeba Jiří Hájíček…
Na klasické haiku asi nejsem dostatečně vytrvalý a pečlivý. U žádného dvojverší nemám potřebu něco dopovědět nebo rozepisovat. Některé na mě ale působí jako solidní refrén písničky, kdyby se dopsaly třeba dvě sloky.
Kamarádům muzikantům jsem je nabízel pro inspiraci. Moimir Papalescu už podle nich udělal celý song i s klipem, Nikola Mucha se k tomu letos chystá, stejně tak mi jej slíbili Honza Čechtický, Honza Unger z kapely Zrní, kluci z Mňágy nebo Tomáš Hanák. Rád bych pak nechal vydat kompilační elpíčko, byť to dramaturgicky bude hrozná divočina.
K psaní celých textů nemáte nakročeno?
Ne, to je dřina, je zapotřebí respektovat pravidelnost a melodii. Třeba éterické texty pro Honzu Ungera bych napsat mohl. Ale ten si píše své a lepší.
Budete s fotodeníky pokračovat?
Stále mě to drží. Říkávám, že je jako čištění zubů, člověk nad tím nepřemýšlí. Je pro mě úklidem konkrétního dne, kdy odložím spotřebované a už nepotřebné věci, jako kdybych šel s odpadky do popelnice. Mám zameteno a zůstává jen klid.