Článek
Šimon Šafránek byl asistentem produkce a dramaturgem v České televizi, natočil dokument The Myth (2004) o fanoušcích Nicka Cavea a krátký poloanimovaný film CzechTekk Love (2005).
Novinka je oproti Ohnivým kolům tradičnější text: přináší chronologicky vyprávěný děj, který se odehraje v jednom týdnu. Vypravěč spolu s dalšími třemi kamarády, kteří s ním tvoří soundsystém s názvem 23, se vydávají hrát po klubech několika evropských měst. Starou karosu mají plnou gramofonů, reproduktorů a alkoholu. Ve Vídni se k nim přidá neznámá dívka Nadine, která po několika dnech zase mizí.
Stejně jako v předchozí knize je i v této patrná autorova zkušenost s filmem. Novela připomíná klasické roadmovie, žádný velký příběh ale nenabízí. Někdy přijde málo lidí, někdy více, jednou hraní skončí rvačkou, rozbije se autobus, ale zase se jede dál: alkohol, drogy, sex.
Popis a vystižení atmosféry
Šafránkův styl je velmi vizuální, zaměřuje se na vystižení atmosféry, a i dialogy často slouží jen jako prostředí, nenesou žádné sdělení. Vypravěčova řeč zní autenticky, autor dokonale smísil obecnou češtinu se slangem techno scény.
Velmi detailně popisuje gesta: "Petr si sundal kšiltovku a rozčepýřil svý zbejvající vlasy, pak si ji nandal, čuchnul k těm leskleji mastnejm prstům a vzápětí olechtal kůžičku na levým ukazováku." Jindy se naopak vyprávění dynamizuje. Text se stále žene kupředu, zhutňuje, drsní; únava, nedostatek spánku, alkohol a drogy znejasňují kontury líčené reality.
Kniha z exotického prostředí postrádá hloubku
Není to cesta za poznáním či osvícením nebo snad cesta k sobě samému. Přesto se však pohled vypravěče na svět i sebe sama trochu posouvá. Je to zřejmé například srovnáme-li jeho pohled na Evu: od úvodního "já Evu miluju", "je oheň kterej jedinej mi dává žít", až k závěrečnému " je to stejné jako dotýkat se časopisu, je za sklem a bojím se, že mě neslyší".
Značnou roli hraje setkání s Nadine, která trošku shazuje vypravěčovu pózu, jeho povýšenost. Od výšin sebevědomí "Turné dělaj kapely, djové, tyvole, komerční stračky. My sme systém.", až k jakési sebereflexi "A my máme bejt jejich Rolling Stones? My nejsme žádná spása. My s předehranejma skladbama místo inspirace a múzy."
Proti silně koncentrovaným výjevům z Ohnivých kol je ale 23 prázdná, chybí jí jejich tísnivé existenciální napětí. Kdyby nebylo perfektně zvládnutého Šafránkova stylu, a pro mnohé čtenáře neznámého a v literatuře nového prostředí technoscény, mohla by i nudit. Ale krátký, ani ne stostránkový formát to (byť jen tak tak) unese.