Článek
Před pěti lety jste dokončil Pacifickou hřebenovku. Jak živě si vybavujete moment, kdy jste došel na kanadskou hranici?
Velmi živě. Měl jsem na cestě zpoždění, a tak mě zastihla zima a posledních pár dnů sněžilo. Že jste v cíli, poznáte podle několikametrového pásu vykácených stromů na hranicích s Kanadou. Kráčíte divokou přírodou a najednou narazíte na rovný průsek. A víte, že je čas jet domů.
Není to po několika měsících samoty a chůze převážně divočinou i trochu děsivé?
Každý to prožívá trochu jinak. Hodně lidí, kteří vyrazí na podobnou cestu, potom chytá něco, čemu se říká posttrailová deprese. Chybí jim příroda. Já měl ale doma ženu a tři děti, uzavřel jsem sám se sebou dohodu, že žádné stesky nepřipustím. Přišlo by mi to vůči rodině nefér. Skoro až perverzní. Byl jsem skoro rok pryč, takže představa, že se vrátím domů a budu tam vzdychat, že chci zpátky na vzduch, se mi z úcty k mým blízkým nelíbila.
Cítil jsem vděčnost, pokoru a těšil se domů i do práce. Tohle nastavení mysli mi vydrželo dva roky, pak jsem si musel přiznat, že mi cestování velmi chybí.
Jaký dopad měla vaše cesta na psychiku vašich tří dětí?
Zdá se, že jim neublížila. Jsem rád, protože to byla jediná věc, které jsem se opravdu obával. Na druhou stranu jsem nebyl doma dlouho. Jak je to doopravdy ovlivnilo se, myslím, plně ukáže za čas. Ještě na nich nepozoruji, že by se touhle mou vášní nakazily, ale mám pocit, že potřeba trávit víc času v přírodě u většiny lidí přichází v pozdějším věku. I když se mi zdá, že nyní roste i skupina velmi mladých lidí, kteří dokážou přírodu ocenit.
Když jste si přiznal, že vám cestování chybí, vyrazil jste na další cestu?
Rozhodl jsem se, že chci pobyt v přírodě daleko víc začlenit do svého života. Nejen jako jednorázové dobrodružství a dovolenou, ale jako konstantní součást. Musel jsem vyřešit, jak se to dá zařídit. Aby člověk mohl čas od času opustit na delší dobu civilizaci, musí vymyslet, jak na to. Je třeba si uvědomit, jak to ovlivní vaše osobní i pracovní vztahy. Musíte se dohodnout s partnerem a jinak organizovat práci. Cílem je dosáhnout rovnováhy.
Nyní můžu říct, že si naplno užívám svůj městský život a práci. Je to tak ale jen proto, že vím, že se můžu vracet do divoké přírody. A když už jsem někde v divočině dva týdny v dešti a je to velmi náročné, vím, že se zase vrátím domů. Kombinace obojího mě činí šťastným.
Na Pacifické hřebenovce jste se nejvíce obával bouří v horách. Proč byly tak děsivé?
Myslím, že v tom je nějaká niterná obava, kterou má každý někde jinde. Někdo nesnese pavouky, mě děsí blesky a hromy. Když jsem doma a hřmí, tolik to neprožívám, cítím se chráněn. Na horách jsem ale vydán živlům napospas. Cítím se malý a zranitelný. I když vím, že je malá šance, že zemřu zrovna kvůli bleskům, nedokážu se těm pocitům ubránit.
Co je ve skutečnosti největším nebezpečím?
Padající stromy nebo brodění řek. Na hřebenovce čas od času někdo zemře a většinou to má souvislost s vodou. Nejvíc obezřetný musíte být, když překonáváte vodní toky.
Píšete, že na Pacifickou hřebenovku se může vydat a zvládnout ji každý. Že stačí umět chodit. Když ale popisujete přechody po tenkých skalních římsách nebo právě překonávání rozvodněných říček, nezní to jako výlet pro každého.
Na podobné cestě je krásná její jednoduchost a čistota. Jdete sami, jen se svým batohem s jídlem na několik dní, a máte pocit, že jít dál je příliš nebezpečné. Na výletě kousek za městem byste měla tisíc možností. Přivolat pomoc, najít most o několik kilometrů dál, otočit to a jít domů. Tady vám ale třeba zbývá jídlo na dva dny a vy jste právě šla čtyři dny od poslední možnosti nakoupit.
Vrátit se nemůžete, ale pořád se vám zdá příliš nebezpečné na ten kmen vlézt. Zbývá pár variant. Hledat lepší místo někde výš po proudu, nebo počkat na ráno, protože jde o ledovcovou řeku, jejíž průtok se během dne zvyšuje táním. A pak je tu ještě jedna možnost, která je nejrozumnější. Počkat, až půjde kolem někdo další. Někdy to trvá tři hodiny, jindy den. Ale můžete si navzájem pomoci, a to vám zachrání život.
Jednou jsem se na Novém Zélandu před řekou zasekl na několik dní a musel jsem řešit, jak vyjdu s jídlem. Jsou to zajímavé hlavolamy.
Zůstáváte v kontaktu s lidmi, které jste na své první velké cestě potkal?
Ano. Obzvlášť s Goldiem, který žije v Rakousku, si často voláme a občas se navštívíme. Osobně lidem doporučuji, aby na cesty vyráželi sami. Když máte silný vztah se svým partnerem, určitě je krásné jít i společně, ale pro mě je jedním z benefitů cesty potkávání se s novými lidmi. A když jdete sám, je k tomu daleko větší prostor.
Pak se třeba s někým na část cesty spojíte, jako se mi to stalo na mé cestě přes Nový Zéland, kde jsem potkal dvě ženy s podobnou etikou a tempem.
Šli jste dál společně?
Navečer jsme na sebe většinou narazili a brzy se spřátelili. Je to jiné, než když se s někým domluvíte, že půjdete spolu, a spoléháte na sebe. S lidmi, které na cestě potkáte, si vypomůžete, kdy je potřeba, a když máte chuť, jdete si zase po svých.
Nejsou v tom žádná vzájemná očekávání, nicméně pořád máte pocit bezpečí, zároveň i svobody. Nemusíte se nikoho na nic ptát. Mně to vyhovuje. O cestě na Novém Zélandu pojednává má druhá kniha, která by měla v budoucnu vyjít i v České republice.
V knize Velká samota píšete, že si nedokážete představit intenzivnější krásu, než jakou jste tam viděl. Když to nyní porovnáte s pozdější cestou na Nový Zéland, jak z toho Pacifická hřebenovka vychází?
Pořád si myslím, že je nejkrásnější. Nový Zéland nabízí dokonalé výjevy, ale Amerika je divočejší a větší. Na Novém Zélandu máte vždy blíž civilizaci, je proto bezpečnější. Nezažijete tam ale onu syrovost a rozlehlou prázdnotu.
Co byste doporučil lidem, kteří se cítí vaším vyprávěním inspirováni?
Vyrazte na cestu. Nemusí to být hned na půl roku, krásná je i Evropa. Naprosto úžasná je například Královská cesta ve švédském Laponsku, i když je tam hodně vlhko a trochu zima. Je to kousek letadlem. Ráno se probudíte a odpoledne už chodíte v nádherné přírodě, kde můžete pocítit sílu živlů. A báječné jsou i dálkové turistické cesty kolem portugalského pobřeží. Jíte tam skvělé jídlo a kocháte se pohledem na oceán.