Hlavní obsah

Nikola Čulík: Kresby jsou pro mě arteterapie

Právo, Kateřina Farná

Život a dílo, tak pojmenoval svou výstavu čerstvý absolvent ateliéru kresby na pražské AVU Nikola Čulík (1983). Ve druhém patře pražské Staroměstské radnice představuje jako obrazový román o životě své imaginativní a emocionálně silné kresby, které vznikaly v letech 2011 a 2012 a jež opatřil doprovodnými texty na zdech. Ve druhé části zase vytvořil pokoj plný symbolů.

Foto: Foto ČTK – Kateřina Šulová

Nikola Čulík

Článek

Výstava má několik částí, vy ji prezentujete jako mnohovrstevnatý celek upletený z asi deseti koncepcí. Jak byste svůj Život a dílo popsal?

Bůh ví, jak to může působit na druhé. Něco vytvoříte, vidíte to a už od toho nemáte odstup. Nevím, jak celek vyjádřit. Vnímám výstavu jako prezentaci své práce za určité období i s narážkami do dřívější doby. Je to prezentace mého díla, které je silně provázané s mým životem, a zároveň je to celek poskládaný z různých částí, které navzájem komunikují. Jako autor různé nápovědy, indicie a zrcadla znám. Nevím ale, nakolik si to lidi můžou pospojovat.

Vaše kresby vztahující se k intimním a osobním tématům tvoří Román, kterej sem napsal s kapitolami jako Dům úchyla a jiné příběhy, Samoslepí nebo Domácí násilí. Celá série působí velice smutně, až bolestně...

Foto: Foto-archiv galerie

Nikola Čulík: kresba Hledal jsem všude a našel Tebe.

Především jsou pro mě kresby arteterapie. Zároveň to ale má zřejmě ještě další rozměr, díky kterému to ze škatulky arteterapie vybočuje tak, že jsem často prezentován v galeriích v rámci scény výtvarného umění. Z nějakého důvodu to na druhé lidi působí, něco si z toho odnesou.

Velké téma, které na výstavě rezonuje, je holokaust. Proč?

Samozřejmě to může někdo brát jako provokaci, že žongluju s drsnými symboly. Je to ale spíš naopak – jsou odkazem na mýtus, na to, že si nějak připadáte. Župan se znakem SS, který je na výstavě, je vzpomínkou na jednu z nejdrsnějších zkušeností poslední doby, kdy jsem měsíc strávil hospitalizován v Bohnicích a prvních pět dnů jsem byl na „neklidu“, což je skoro kriminál, oddělení, na němž jsou pacienti nebezpeční sobě nebo okolí. Dorazil jsem tam ve smokingu a oni mi z nějakého důvodu vyhodili i ponožky. Byla mi zima, tak jsem si nohy v pantoflích obtočil toaleťákem a začal si připadat jako nějaký esesák u Stalingradu. Župan jsem pak šel ukázat na sesternu a to se jim nelíbilo. Uvědomil jsem si, že jediné místo, kde můžu dělat takové věci, je u mě doma nebo v galerii.

Emocionálně naléhavé kresby doprovází třeba nápis „na prodej“, i vy sám se pozastavujete nad jejich hodnotou...

Foto: Foto: Tomáš Souček

Pohled do druhé části expozice.

Nevím, jakým způsobem mám převést hodnotu kreseb. Ještě jsem nenašel algoritmus, jak propojit svět té energie, kterou do toho dáváte, a hodnoty, které se říká peníze.

Máte v plánu vydat své kresby jako knihu?

Bylo by to krásné, uvažuji nad tím.

Reklama

Výběr článků

Načítám