Hlavní obsah
Někdo by s tím fakt něco měl udělat, naznačují gesta protagonistů. Foto: Ivo Mičkal

Někdo by s tím už fakt měl něco udělat, znělo na Jiráskově Hronově

Autorské divadlo patří k Jiráskovu Hronovu, stejně jako k amatérské divadelní obci. A ať už diváky provokuje nebo „jen“ baví, v devadesátileté festivalové historii nelze popřít, že autorská představení vždy patřila k nejzajímavějším zážitkům.

Někdo by s tím fakt něco měl udělat, naznačují gesta protagonistů. Foto: Ivo Mičkal
Někdo by s tím už fakt měl něco udělat, znělo na Jiráskově Hronově

Statické divadlo z Ostravy není na Jiráskově Hronově nováčkem, zaujal už jeho Útěk. Tentokrát předstoupila před diváky pětice pánů, aby se silným ostravským akcentem velkoryse rozvinula téma remcání na poměry, jež lze označit jako národní sport, v němž bychom jistě dosáhli i na olympijské zlato.

Neremcá se tu na konkrétní politické poměry, ale obecně na to, v jakém srabu se údajně nalézáme. „I kdybych si měl plíce vyřvat, nepřestanu upozorňovat na to, že by s tím měl někdo něco udělat,“ praví hrdinně jeden z protagonistů po zhruba hodinovém remcání. Jaksi se ovšem nepočítá, že by se toho měl ujmout někdo z nich. Jejich role je remcat, nikoli jednat.

Diváci ani neodešli

Že by to byla role publika? Je k tomu ostatně vyzýváno. Ale i diváci zůstávají pasivně na svých místech a kupodivu ani neodejdou, což by jistě byl postoj. Alespoň na hronovském představení se tak nestalo, jinde prý ano.

Po osmdesáti minutách se pánové doremcají k jediné jistotě, kterou je český, v tomto případě moravskoslezský párek s hořčicí a lahváčem. Nejlépe opečený na tom našem hřejivém táboráku. Pravda, trochu hnusný, ale náš. Stejně jako vlajka, z jejíchž dvou křídel se v závěru složí necudný kosočtverec. Ne jako znesvěcení, ale aby bylo jasné, kde to vlastně jsme.

Ostravský Párek pracuje skvostně s jazykem, s kategorií trapnosti a ubohosti, s detailně promyšlenou scénografií. Jeho inspirační zdroje lze hledat jak v české hospodě, jak ji prožil a popsal Jaroslav Hašek, tak v sofistikované hře s jazykovými kalambury, jak je nalezneme u Voskovce a Wericha i Václava Havla, i když třeba nemá jejich formální dokonalost.

Tohle ryze české, pardon, slezské Čekání na Godota je dobře uchopenou variací na téma občanské pasivity, alibismu a záliby v panikaření. Svou délkou diváky napíná na skřipec. Záměrně, protože i ta délka je v tomto případě tématem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků