Článek
Miloš Kopecký ztvárnil Richarda III. na vinohradském jevišti v jednašedesáti, Sir Lawrence Olivier svého filmového padoucha v osmačtyřiceti. Režisér nové inscenace, umělecký šéf činohry ND Michal Dočekal, obsadil do titulní postavy první Shakespearovy tragédie Richarda Krajča, který se devětadvaceti lety blíží věku skutečného Richarda III, jenž na trůn usedl ve třiatřiceti.
Důvod, proč se Richard obsazoval staršími herci, je nasnadě - je to herecky natolik obtížná a mnohovrstevnatá postava, že si ji vychutnávali herci na vrcholu sil. V předpremiérovém rozhovoru se Dočekal prozíravě "pojistil" bonmotem, že "Richarda by měl hrát herec neuvěřitelný, outsider s hvězdným potenciálem, někdo, kdo na to nemá, a právě proto to chce a dosáhne."
Jaký tedy je Richard herce a oblíbeného frontmana skupiny Kryštof Richarda Krajča? Rozhodně ne prvoplánově démonický. Malý, nenápadný, s vlasy rozházenými do obličeje a přemýšlivou vráskou mezi obočím. Nahrbený, ale nikoli hrbatý, pokulhávající, s ochrnutou levicí zastrčenou pod koženým kabátem připomíná napoleonského diktátora napříč režimy.
V obrovské, hrobce podobné hale se zdmi z rezivějícího plechu a kovovými sedačkami, nasvícené chladně neosobním světlem, se jeho postava ztrácí, je outsiderem mezi nastrojenou "high society", je snadné ho přehlédnout, ale zajímavé pozorovat, i když právě nejedná. Neustále sleduje vývoj a číhavě vyčkává, jak vzklíčí jím zaseté jedy.
Škrty nutného zestručnění textu (i tak inscenace trvá tři hodiny) bohužel ne vždy šťastně likvidují právě ony promluvy, v nichž Richard zveřejňuje svou nenápadnou navigaci historického řečiště. A jde mu to až překvapivě snadno. Snad proto, že ho režisér neobklopil protihráči srovnatelného kalibru.
Slavná "přemlouvací" scéna nad rakví Jindřicha VI. strádá chladnou reakcí Sabiny Králové v roli Lady Anny, Richard lehce zvládne i šlechtice jednající o korunovaci, z nichž alespoň ušlechtilý Hastings Jiřího Štěpničky má v sobě sžíravou ironii, i když jeho prostor je značně omezen, Richardův spojenec, zženštile úlisný a sebezalíbený Buckingham Davida Prachaře se až příliš rychle a ochotně uklidí do emigrace.
V Dočekalově inscenaci se intriky odehrávají před mikrofonem, hladce a elegantně. Jestliže v první části vibruje Krajčův nervní intrikán Richard potlačovanou energií, s královskou korunou jakoby ztrácel na motivaci a ubírá se stále víc směrem k povrchní ilustraci "negativní moci".
Je ovšem stále víc zahlcován vizuálně efektní Dočekalovou inscenací, v níž v rudém nasvícení raší rudá tráva, andělské chóry zpívají chlapeckými hlásky do bitevní vřavy a dvojice nájemných vrahů zlevní na stokrát obehrané masky klaunů. Inscenace nabývá stále zřetelněji na nicneříkající apartnosti, v níž se vytrácí i živočišná opravdovost Krajčova Richarda. Ještě to stačí zablýsknout mezi ním a matkou (Iva Janžurová) frustrací odmítaného dítěte a už se děj hrne ke krvavému konci.
Dočekalův Richard má své opodstatnění v Krajčově vnějškově neefektním a nepadoušském Richardovi, který nepostrádá charisma, ale neškodila by mu dávka humoru a možná i zla, z něhož mrazí. Jeho promluvy by si zasloužily větší hlasovou plasticitu a přesvědčivost. Ale co se hrou samou, když svět kolem Richarda se utápí v emocionálně přeexponovaných (Alžběta nešťastně obsazené Jany Preissové či Edward IV. Igora Bareše) či naopak nedotaženě šedivých postav.
Zaplaťpánbůh za mrazivě hořký monolog královny Markéty (Kateřina Burianová) či věcnost lorda Stanleye (Vladislav Beneš). O čem tento Richard III. ale vypovídá právě tady a teď, o tom se mnoho nedozvíme. Cosi naznačí Krajčův nebezpečně civilní outsider, ale to samo o sobě nestačí.
William Shakespeare: Richard III. Překlad Martin Hilský, režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Zuzana Krejzková. hudba Michal Novinski a Jan P. Muchow, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 2. a 4. 3. 2006 ve Stavovském divadle.