Článek
Ano, Hrubínovy ikony: léto, pouť, srpen, pralesy kopřiv, křídlovka, ta ale v případě Páclovy inscenace vsazená do neskutečného šramlu. Nezapomínejme, že příběh Křišťálové noci je zasazen do let, kdy slušnou kapelu měla každá česká víska.
Čas poléčil rány druhé vlny kolektivizace konce 50. let. Venkov dávno přestal šuškat, doufat a věřit na převrat, sedláci vyvzdorovali pro syny výuční listy. A ti co zbyli, začali vést družstva pomalu k příští prosperitě. Boží tělo zůstávalo, vracely se poutě.
Hrubín i ve svém druhém dramatu pro Krejčovu činohru ve Zlaté kapličce – jeho první, Srpnová noc, na návrat ještě čeká – zůstal u konfrontace vlastního spisovatelsky intelektuálního údělu s venkovským prostředím přelomu 50. a 60. let. Významně jím narušil stereotypy optimistických socrealistických selanek.
Spisovatel (Miroslav Hruška) v krizi tvůrčí i životní ve vztahu s Olgou (Jana Pidrmanová). A proti tomu pracovitý venkov, ale i se svatouškovskou přetvářkou (Emma Černá), se zborcením křesťanských hodnot vystřídaných vpádem motorky a vyvázáním z odpovědnosti výmluvou ještě si něco nezávazně užít (Miloslav König).
Odcházející generace dříčů (Stanislav Šárský), i těch nových (Filip Čapka); a holka, která si odskáče poblouznění, ale rozhodne se jít životem sama (Zuzana Onufráková). S odstupem víme, jak bláhové rozhodnutí to bylo, když i básníci přestali být stateční.
Očistec, ne peklo
Typově jako dědička zásad Kostelničky nebo Lízalky z jiných venkovských dramat v inscenaci neladí Černá. Venkovanka jí zkrátka nesedí. Prostředí naopak nejlépe vystihli Čapka a Šárský, cizotu v něm Onufráková a Pidrmanová.
Páclovu Křišťálovou noc poznamenává zkreslený pohled na konflikty vesnice. Více přísného pohledu a ironie vztahuje režisér k době, ne k lidem. A v tom zůstal i druhý pokus o Hrubína tak trochu mimo mísu. S tezemi nových poučení na návraty do časů zlých, ale modelovaných lidmi, nevystačíme. Aspoň dokud žijí pamětníci.
Celkové hodnocení: 55%
Švandovo divadlo Praha - František Hrubín: Křišťálová noc. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Tereza Marečková, hudba Jakub Kudláč, scéna a kostýmy Tereza Beranová a Patricia Talacko, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez, produkce Jana Bergerová. Premiéra 21. května 2011.