Návrat blbýho a blbějšího do kin

Jim: Ano, kvůli naléhání fanoušků. Naprosto nepředstavitelnému, abych řekl pravdu. Bylo prostě úžasné a s postupem času stále sílilo.

Jeff: Zdaleka ne každý film, na kterém se podílíte, se těší tak velké přízni ještě tolik let po svém vzniku. Pokud si někdy nějaký film zasloužil pokračování, tak rozhodně tenhle.

Jim: Ano, po dvaceti letech potkáte na ulici dítě a ono vás zná z Blbého a blbějšího.

Jeff: A mě často oslovují i sedmdesátníci. Vážení pánové, konzervativní, zkušení, co usrkávají suché martini, za mnou přijdou a povídají mi „Nikomu to neříkejte, ale Blbý a blbější...“ Apak se seberou a zase jsou velice váženými.

Jim: Já bych řekl, že ve výsledku spíš ne. Ale je to jistý lék. Je skvělé, když si diváci mohou zajít do kina na film o tak pomatených postavách a cítit se lépe z toho, že na tom nejsou takhle špatně.

Ti dva nic neřeší. Jsou neskutečně krátkozrací. Soustředí se jen na to, o co zrovna usilují, a o následky svého počínání se nestarají. My ostatní se pořád jenom strachujeme o to, jaký dopad budou naše činy mít. Je fajn mít možnost si od toho na chvíli odpočinout.

Jim: Vzpomínám si, že jsem ten film párkrát viděl a vnímal jsem touhu diváků po pokračování. Takže jsem zavolal Farrellyovým, režisérům Blbýho a blbějšího, a řekl jim, že jsem připravený, že jsem přesvědčen, že nastal ten pravý čas na pokračování a že ty postavy stojí za to, abychom se k nim vrátili.

Nemám pokračování příliš v lásce a nechtěl jsem ho natáčet pro peníze. Pak jsme se pokoušeli vystopovat Jeffa, a toho skutečně nebylo snadné najít.

Jim: Do jisté míry. Základní vtipy máme připravené. Ale pořád na ně nabalujeme další a další. Já to sám sobě hrozně komplikuju, protože mě vždycky všechno napadá na poslední chvíli, a pak si na to nejsem schopen vzpomenout!

Jeff: Je to legrační. Prohlásí něco jako „Tak jo, teď mě něco napadlo... Pustíme se do toho, jdeme na to.“ A pak se postavíme před kamery a on prohlásí, že už si nevzpomíná.

Jeff: Je nepostradatelný. Řekové hráli divadlo se dvěma maskami, komedie a tragédie. Kritici by na to měli myslet. Tím chci říct, abyste se podívali na svět kolem nás. No dobře, za svět asi mluvit nemůžu, ale koukněte se na tuhle zemi. Děláme si starosti kvůli ISIS, klimatickým změnám, Washingtonu, Ottawě, kvůli všemu možnému.

Jim: Když už začnou bláznit i Kanaďané, je vám jasné, že situace je zlá.

Jeff: A pak se objeví film, který vám umožní na to všechno zapomenout. Podívejte, svět je velice komplikovaný. A pokud jsou smích a Návrat blbýho a blbějšího jedněmi z těch věcí, které vám umožní si od něj na chvilku odpočinout, pak si myslím, že jsme lidem podali pomocnou ruku, že smích má svou hodnotu.

Jeff: Moc rád porušuji pravidla. Jednou z věcí, které jsem se od Jima naučil, je to, že neexistují špatné nápady. Něco takového vás v divadelní škole nebo v Hollywoodu nenaučí. Vybudujete si image, založíte kapelu a držíte se toho. „Hlavně ať to vydrží co nejdéle!“ Takže příležitost vrátit se k tomuhle pokračování? Svoboda takové volby byla úžasná.

Jim: Já mám pro tohle řemeslo spoustu respektu a nevěřím, že byste se měli věčně držet jedné věci bez šance zkusit něco trochu jiného. Pro mě je zkoušení nových věcí velkým důvodem, proč mě hraní baví. Jackson Pollock udělal „chybu“ a z té se stalo něco krásného. A bylo to tím, že šlo o šílence, který u sebe v garáži zkoušel naprosté blázniviny. Upadla mu plechovka s barvou na zem a on se na výsledek podíval a zamyslel se... A právě tak musíte uvažovat.

Komedie pro mě byla během dospívání jako lék. Měl jsem nemocnou matku a moje rodina měla finanční problémy. Ale taky jsem měl otce, který dokázal vyprávět příběhy tak, jak to nedokázal nikdo na světě, a který dokázal být ohromně legrační. Takže jsem si uvědomil, že tím lidem doopravdy pomáhá, že je činí šťastnými. A tím pro mě bylo všechno dané. Chtěl jsem být jako on.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: