Hlavní obsah

Mistr filmové hudby Ennio Morricone se vrací

Právo, Vladimír Říha

Tři roky po prvním pražském vystoupení přijede opět italský filmový skladatel a dirigent Ennio Morricone. Na turné k padesáti letům své práce pro film bude řídit v neděli symfonický orchestr a sbor na večeru melodií a písní, které vybral ze svého díla.

Foto: Petr Horník , Právo

Ennio Morricone při jedné ze zastávek v pražském studiu Hostivař.

Článek

Pětaosmdesátiletý hudebník začal skládat v 60. letech a postupně se stal fenoménem za hudbu k více než pěti stům filmům a desítkám televizních seriálů. Jeho dílo je však mnohem širší.

Římský rodák začínal po válce jako skladatel experimentální hudby, hrál na trubku v komorním souboru specializujícím se na tzv. novou hudbu. Působil v něm do roku 1980. V tom stylu začal i skládat, ale od počátku 60. let převážila tvorba pro film.

Narodil se v hudební rodině, studoval na římské hudební akademii hru na trubku a kompozici, hrával jazz a byl aranžérem pro televizi i rozhlas. „Z učitelů na akademii na mě měl vliv Goffredo Petrassi,“ řekl Právu před lety.

K první práci pro film ho vyzval režisér Luciano Salce v roce 1961. „Pracovat pro film bylo a je vzrušující, dává mi to možnost experimentovat s myšlenkami a nápady,“ vysvětlil později Právu.

Trubka, harmonika i elektronika

Autorské spojení melodika s experimentátorem se stalo pro jeho tvorbu určující. Morricone navázal na italskou školu filmové hudby, kterou představují třeba Nino Rota nebo Carlo Rusticchelli, a posunul ji výše. Kromě trubky, která je typická pro westerny Sergia Leoneho, do ní zavedl nové nástroje a zvuky. Stačí vzpomenout foukací harmoniku, pískání, flétnu, vysoký ženský hlas či elektronické zvuky.

S tím souvisí i počátek spolupráce s Alessandrem Alessandronim, pěvkyní Eddou Dell’Orso a sborem Cantori Moderni. Morricone je pedant, který pracuje na hudbě od začátku až do konce. Většinou nejprve skládá a teprve pak se režisér s herci přizpůsobují jeho muzice. Tak to bylo například ve filmu Tenkrát na Západě (1968) pro režiséra Leoneho. „Vždy ale záleží na stylu snímku, na jazyku, jaký chce režisér použít, na ději,“ řekl.

V osmdesátých letech začal pracovat pro Hollywood, ale nebyl tam příliš spokojen. Odmítal navíc mluvit anglicky, což mu moc nepomohlo. Přesto se stal fenoménem, a i když žádná z jeho pěti oscarových nominací neuspěla, sošku nakonec dostal v roce 2007 za celoživotní dílo.

V posledních letech spolupracuje hlavně s režiséry Giuseppem Tornatorem (filmy) a Stefanem Realim (televize). Práce pro ně ho přivedla před lety i k nám. Od roku 2009 natáčel hudbu k jejich snímkům s Českým národním symfonickým orchestrem ve studiu v pražské Hostivaři.

Nedělní koncert je vyprodán.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám