Článek
Parta bývalých spolužáků se v Nožích a růžích setká na pravidelném divokém večírku, který je dle všeho každý rok prázdnější. Spojuje je jen pár společných zážitků, jinak žijí každý jiný, a nezdá se, že příliš zajímavý život. Co vás ke hře inspirovalo?
Ty impulsy byly dva. Jedna kamarádka se mi svěřila, že by strašně ráda nakoukla na nějaký ryze pánský večírek, a napadlo ji, že bych o tom mohl napsat povídku. A já si vzpomněl na ty příšerný mejdany spolužáků ze střední školy. Říkal jsem si: to teda něco uvidíš. A už jsem to viděl na divadle. Jenomže tam bylo i něco jiného: ona zrovna měla za sebou operaci a léčení na onkologii. A mě se to hned spojilo.
Čím to, že podobná setkání po čase naplňuje taková trapnost?
Mladý lidi jsou nehotoví, vyvíjejí se -a i když si kdysi třeba rozuměli, stejně se jeden druhému vzdálí. Kontakty se udržujou, chodí se do hospod a jezdí se na vodu, ale já v tom vždycky cítil strašnou křečku. Snahu o porozumění, o nějakou shodu za každou cenu.
Chodíte na srazy se spolužáky?
Dávno tam nechodím. Nechci to brát lidem, které to baví, a třeba jim i trochu závidím, že jim to přátelství vydrželo. Ale na univerzitě v Anglii jsem to viděl i z jiné stránky: kontakty se udržujou hlavně proto, aby se ty budoucí opory společnosti mohly jednou líp domluvit, pokud se setkají v byznysu, v politice, v akademickém světě nebo v soudní síni. A oni se pak opravdu setkají a mají na co navázat.
Onen divoký mejdan dostane zcela jiný rozměr, když se na scéně objeví bývalá milenka jednoho z nich, dívka, která právě překonala rakovinu, jež ale poznamenala její tělo. To drsnou mužskou partu rozhodí...
Vytýkají mi, že to jsou dvě hry v jedné -že tam ten strašlivý příchod zradou poznamenané holky nepatří. Ale já to tam měl od začátku: mezi ty těžký pohodáře vlítne žena, která v pohodě není - a přesto je na tom líp než ti všichni dohromady. A jenom jeden z nich je ochoten si přiznat: tak, puberta konečně končí, nastává dospělost a všechno, co s sebou nese. Ta ženská je takovej apel na ty chlápky: přestaňte se chovat jako děti, kurňa!
Hra působí hodně drsně, ale zároveň obsahuje i dobrý, podivně černý humor. Jaký dramatik je vám blízký?
Líbí se mi hry Martina McDonagha, on se v Praze teď hojně hraje. Je to hodně příběhové a nedá se to vypočítat předem. No a já jsem přece prozaik. I já chci mít na jevišti příběh s překvapivým koncem. Na McDonaghovi mi ale vadí, že mě neumí dojmout. Možná ani já tohle moc neovládám, ale rozhodně jsem to měl v úmyslu: svojí hrou diváka pobavit, ale taky ho dojmout. Ve skutečnosti jsem sentimentální a rád v divadle řvu.
Nože a růže jsou vaší druhou hrou. Chystáte se pro divadlo psát dál? Co vás na divadle láká?
Ohromná je na divadle bezprostřední reakce publika, to prozaik nezná, a kdo tvrdí, že autorská čtení jsou taky divadlo, neví, co mluví. Kvůli tomu těsnému milostnému sepětí autora a diváka napíšu další hru - ale až za čas.
Román Hastrman jste přepsal do filmového scénáře. Bude se točit?
To je otázka pro Českou televizi. Já mám za úkol napsat přes prázdniny dialogy. Bude to horké, propsané léto, to vidím už teď.
Váš román Sedmikostelí vyšel německy, holandsky, španělsky, maďarsky a také rusky. Četli ho lidé ve Španělsku jinak než v Česku?
Moji Španělé mi rozumějí. Vydali to jako thriller a podobně ho četli. Já to beru - jedna z rovin té knihy je thrillerová. V nakladatelství si pochvalovali, jak jsou rádi, že pořád nemusí prodávat jenom Američany, ale konečně taky jednoho Středoevropana. A dostat se ke čtenářům v Jižní Americe - s něčím takovým jsem nikdy nepočítal.
Pracujete jako nakladatelský redaktor. Objevil jste nějaký mimořádný objev? Je nějaké téma, které se v rukopisech objevuje častěji?
Pokud jde o původní české rukopisy, vidím tam jeden neblahý rys: ten, kdo psát umí, kdo se dovede kloudně vyjádřit a solidně drží styl a třeba je i výborný básník a slovotepec, krachuje na příběhu, a vlastně ho ani nepotřebuje. Jenomže strhující příběh já potřebuju ze všeho nejvíc! A naopak člověk, který přichází se zajímavým námětem, nedokáže sestavit hezkou větu a libuje si ve floskulích, které dennodenně slyší z televize. A jazyk médií do románů ani povídek nepatří - pokud ho nemají satirizovat.
Váš nový román Santiniho jazyk má být "nebezpečným pátráním po tajemství univerzální věty". Kam až čtenáře zavede?
Do několika nádherných kostelů, jejichž autorem je nejúžasnější, ale taky nejzáhadnější český stavitel všech dob: Jan Blažej Santini. On tu větu znal a vetkl ji do jedné ze svých staveb. Teď jde o to, najít ji a přežít to se zdravou kůží. Existují totiž lidi, co s ní mají obchodní úmysly. Co když se na ní dají vydělat bilióny?
Vaši hrdinové se za tajemstvím a příběhy noří hluboko do minulosti, třeba až ke gotickým katedrálám. Jako byste se v současnosti cítil nespokojený.
V podstatě jsem spokojený. Minulost je vzrušující v tom, že ji můžete číst různými způsoby a má spoustu různých autorů. Je to příběh s diskutabilním počátkem a neexistujícím koncem. Ale do něj se dá - třeba jako do divadelních kulis - vložit spousta příběhů menších, a ty se dají napsat naprosto jasně: se začátkem i koncem. Pokud na to jako autor máte chuť. Mě to vzrušuje a baví.
Kdy knížka vyjde?
Santiniho jazyk by měl vyjít na podzim. Ještě ho dopisuju, chybí mi finální scéna a epilog.
Do jaké míry román navazuje na vaši poslední knížku Stín katedrály?
Objevují se tu některé staré známé, nechvalně proslulé postavy: Max Unterwasser a především Roman Rops. Ale tyhle role jsou jenom vedlejšáky. Hlavním hrdinou je zkrachovalý reklamkář a nadějný dobrodruh Martin Urmann.
Jak trávíte letní dny?
Psaním toho zatraceného zeleného scénáře. Na sluníčko budu koukat špinavým oknem.