Hlavní obsah

Mick Jagger exkluzivně: Brown Sugar vznikla v poli v Austrálii

Právo, (překlad Šárka Hellerová)

Legendární britská skupina Rolling Stones vydala za více než padesát let existence dvaadvacet studiových alb. Mezi nejdůležitější patří Sticky Fingers, které vyšlo v roce 1971. V tomto týdnu se na trhu objevila jeho reedice, doplněná několika zajímavými bonusy. Společnost Universal Music, jež na českém trhu album vydává, poskytla Právu exkluzivně rozhovor se zpěvákem skupiny Mickem Jaggerem.

Foto: Universal Music

Rolling Stones v roce 1971, v době vydání alba Sticky Fingers.

Článek

Album mělo překvapivě dlouhý vývoj, od konce roku 1969 do vydání na jaře roku 1971…

Ano, takže to je osmnáct měsíců. Ne spojitě, ale chvíli ano, chvíli ne. Nahráli jsme v tom čase ale i spoustu dalších věcí, které se poté použily na následující album Exile on Main St. Takže když se mě někdo zeptal na nějaké bonusové nahrávky, řekl jsem mu, že jsme je všechny použili. Některé jsme zařadili na Exile on Main St., ty, které se pro to nehodily, se staly bonusem na Sticky Fingers. Potom jsme zůstali s víceméně prázdnými šuplíky.

Když jste na začátku šli do studia Muscle Shoals v Alabamě, měli jste ještě rozjeté americké turné. Nebyl to problém?

Bylo už skoro u konce. Už si ale opravdu nepamatuju, proč jsme šli právě do toho studia. Bylo známé, myslím, že bylo provázané s naším vydavatelstvím Atlantic. Pravděpodobně nás odtamtud navedli k tomu, abychom šli tam. Byl tam s námi Ahmet Ertegun, jestli ne pořád, tak aspoň část toho času. Bylo to příjemné studio. Je o něm velmi dobrý dokument, ve kterém, myslím, také jsem.

Ale bylo to jen studio. Myslím, že pro většinu umělců byla větším lákadlem jeho kapela. Mělo opravdu dobrou studiovou kapelu. Pro nás to však moc neznamenalo. Přestože na piano v ní hrál Jim Dickinson, nehrálo to pro nás žádnou roli.

Foto: ČTK

Mick Jagger na scéně v červnu letošního roku.

Byli jste tam jen tři dny.

Ano, nahráli jsme tři písničky za tři dny. Byly celkem připravené. Nevím, jak vznikl nápad na You Gotta Move, ale byla to coververze, kterou nikdy není příliš těžké natočit. Další písně jsme napsali sami. Bylo skvělé, že jsme tam sfoukli tři skladby, ale myslím, že to nebylo velké překvapení. Nepsali jsme je až ve studiu.

Na písničce Brown Sugar, která na albu je, jste už pracovali předtím. Je to tak?

Napsal jsem ji v Austrálii uprostřed polí. Měl jsem elektrickou kytaru, moc pěknou, a sluchátka, abych mohl hrát nahlas. Byl jsem na poli za svým karavanem. Pracoval jsem tam tehdy na filmu Ned Kelly. Pamatuji si, jak jsem to tam psal uprostřed pole. Bylo to divné, ale složil jsem ji tam.

S tou písní je spojen saxofon Bobbyho Keyse, který loni v prosinci zemřel. Byl to podle vás nejlepší moment jeho kariéry?

Je to jedna z prvních věcí, kterou dělal. Člověk by si myslel, že tam bude kytarové sólo, ale hraje tam Bobby. Ve verzi Erika Claptona ale kytarové sólo je.

To je jeden z bonusů reedice alba. Lidé z něho budou nadšení.

Ano, je to dobrá verze. Pamatuji si na večírek, na němž jsme účinkovali a kde jsme hráli i Brown Sugar. Byl tam také Eric a zahrál si s námi. Ano, myslím, že to celé bylo takhle jednoduché. Jen jsme si to z legrace přehráli. Byl to brilantní hráč.

Písnička Wild Horses je perfektní spojení vašeho a Keithova autorského talentu.

Svým způsobem ano. Já vlastně nenapsal moc velkou část té skladby, ale pamatuji si, že jsem napsal celé sloky a část refrénu. Nevzpomínám si však, kdy to bylo.

Foto: Universal Music

Mick Jagger a Keith Richards v době vydání alba.

Ta píseň má hymnický charakter, nemyslíte?

Ano, však ji také později jako coververzi hrála spousta lidí. Někteří ji hráli třeba jako country a zpívala ji řada žen. Je to opravdu dobrá písnička.

Co Sister Morphine?

Pamatuji si, že mi má tehdejší přítelkyně Marianne Faithfull pomáhala s pár pasážemi, když jsme bydleli v Cheyne Walk. Je to asi nejstarší věc z celého alba. Začala vznikat v Olympiku, napsal jsem tam asi dva akordy. A pak jsem pokračoval na zahradě v Cheyne Walk. Písnička o drogách vznikla v krásné květinové zahradě. Hodně jsem psal venku…

Mnoho z písní na albu Sticky Fingers je pořád důležitou součástí vašich koncertů. Proč to tak je?

Mnoho jich sice stále hrajeme, ale některé skoro vůbec, třeba Can’t You Hear Me, I Got The nebo Sister Morphine a Moonlight Mile. Přitom Moonlight Mile zkoušíme do zemdlení na každé zkoušce, ale pak ji stejně nehrajeme. Zahrát ji naživo je totiž poměrně těžké.

Je otázka, jestli tyto písně patří do arén a na stadióny.

To nevíte, dokud to nezkusíte. Někdy do toho musíte bušit, než se to zlepší. Docela často jsme hráli You Gotta Move. Sedávali jsme na stoličkách a Keith hrál na dvanáctistrunku. Jednoho večera byla ale tak rozladěná, že jsme museli čekat, až ji naladí. Trvalo to tak dlouho, že jsme s tím nakonec přestali. Obtížný moment. Bylo to předtím, než byly na trhu milióny kytar a elektronických ladiček.

Jak vznikal obal alba?

S tím skvělým designem přišel Andy Warhol. Když o tom přemýšlím, je tam toho hodně v jednom. Je tam prádlo, zip, který se otevírá, 3D design, který se předtím sotvakdy dělal. Skvělá je i zadní strana a vnitřní obal. Vše funguje dohromady a je to poctivě udělané, postaru. Je to chytré, perfektně sjednocené.

Všichni si mysleli, že ty boky na albu patří vám.

Mysleli si to, ale nejsem to já. Byl to skvělý nápad. Také to bylo poprvé, kdy jsme použili červený jazyk, o kterém si všichni mysleli, že je od Warhola. Jenže nebyl, namaloval ho John Pasche. Kdyby byl od Warhola, nikdy bychom ho asi nemohli použít.

Nemohli jste tušit, jak ikonické logo se z něho stane. Tehdy se podle pamětníku stali Rolling Stones také značkou. Souhlasíte s tím?

Asi ano. V té době se slovo logo nepoužívalo, ale některým lidem bylo zřejmé, že jde o značku. Ten jazyk je opravdu skvělé logo. Pamatuji si, že mi nějaký grafik z Los Angeles poslal fotku piva, na kterém bylo. Měl jsem se asi vrhnout na obchod s pivem, to by bylo pro kapelu skvělé. Lidem se to zřejmě líbilo.

Co si pamatujete z koncertů v Leedsu a v Roundhouse, jejichž záznamy jsou součástí deluxe edice?

Pamatuji si oba. Nedávno jsem byl v Roundhouse kvůli charitě. Vypadá to tam trochu jinak, než když jsme tam hráli. Trochu to vylepšili. Když jsme tam hráli, bylo to na spadnutí. Zdálo se, že zrovna utěsnili střechu. Byla hrozná zima, nebyl to úplně fajn koncert. Ale bylo to hezké. Pořád mám ty sametové nachové kalhoty, v nichž jsem vystupoval. Byly upnuté, velmi módní. Má dcera si je ode mě trvale vypůjčila.

V Leedsu, kde se proslavili The Who, se hrálo na univerzitě. Nahráli jsme tam dost věcí. Byl to dobrý koncert.

Myslíte, že uskutečníte nápad hrát celé album naživo?

Myslím, že ano. Uděláme z toho nakonec asi jeden koncert. Na internetu bylo, že to uděláme, ale já vlastně řekl opak, protože nevím, jak to bude znít, dokud to nenazkoušíme. Na desce je hodně pomalých kousků. Možná příliš na to, abychom to celé hráli na stadiónu. Lidé na stadiónu bývají netrpěliví, když jim hrajete příliš pomalých písní.

Prý stále skládáte. Je šance, že budou nějaké nové písně Rolling Stones?

Hmm, nevím. Prostě píšu a nahrávám demoverze. Ale mám už pár dobrých věcí. Uvidíme.

Kolekce Sticky Fingers

Vyvolala ve své době bouřlivou odezvu. Vyvolal ji například zipový obal, který nafotil a vytvořil Andy Warhol, stejně tak to, že Rolling Stones platili za zlobivé rockové hochy, kteří žijí podle hesla sex, drogy a rock’n’roll.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám