Hlavní obsah

Michaela Kuklová: Překvapilo mě, že se malováním dokážu živit

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Diváci si ji často spojují s princeznou Jasněnkou. Půvabná tmavovláska však natočila desítky filmů a jako dítě začínala po boku velkých hereckých osobností. O vážné nemoci, kterou prodělala, říká: „Všechno se zjednodušilo a můj život získal lehkost bytí.“ A během korona pauzy Michaela Kuklová (53) zjistila, že může malovat i na zakázku.

Foto: Jiří Káš

Michaela Kuklová kdysi zvažovala, zda nebude malířkou. Její koníček se vyplatil v období pandemie a zavřených divadel.

Článek

Ve třinácti jste dostala roli ve filmu Skleněný dům, který režíroval Vít Olmer a pojednával o životě dětí v dětském domově. Nebylo náročné hrát ve snímku s tak těžkým tématem?

V těchto letech neřešíte téma. Natáčení byla jen zábava. Tehdy jsem točila víc filmů v dětských domovech, děti tam byly vychovávány přísně, oslovovaly vychovávající jen soudruhu a soudružko, nebyly vedeny rodinným způsobem. My jim tam, jakožto filmové děti, vnesly spoustu života, pořádaly se mejdany, ponocovalo se, ne vždycky, samozřejmě. Když tehdy náš štáb odjížděl, tak si pamatuji, že děti stály venku a působily sklesle. To jsou momenty, které člověk nikdy nezapomene.

Ve filmu z téhož roku Hraj, jak kvetou stromy ztvárnil vašeho filmového otce Petr Čepek. Jak na tohoto charismatického kolegu vzpomínáte?

To šlo o moji první a zároveň hlavní roli. Paní učitelku mně tam hrála Věra Galatíková, která mě později učila jako profesorka na DAMU. Zároveň se stala i naší rodinnou přítelkyní, protože se skamarádila s maminkou. Tu jsem milovala. Petra Čepka taky, i když on působil během natáčení zasmušilým dojmem. Aspoň já ho tak vnímala, ale pak jsem měla tu čest s ním hrát na jevišti Činoherního klubu ve Smečkách. Byl laskavý, učil mě i na DAMU. Famózní herec, famózní člověk, pro mě top, úžasný!

Foto: Michaela Feuereislová

Michaela Kuklová ma po premiéře inscenace Prachy jako by z nebe padaly v pražském Strašnickém divadle.

Režisér Zdeněk Troška vás obsadil do historického dramatu Poklad hraběte Chamaré, v němž zářila nedávno zesnulá Blanka Bohdanová. Co vám dalo setkání s touto dámou?

Uvědomuji si, jakou čest jsem měla zažít tyhle báječné lidi. Když se drama točilo, táhlo mi na patnáct let, Blanka Bohdanová byla okouzlující, něžná dáma, nádherná, výborná herečka. Ten film vůbec nesmírně miluju a je škoda, že tyhle skvosty se čas od času neopakují.

Od svých devatenácti jste pro mnohé princezna Jasněnka z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jasněnka vás asi provází životem?

Připomínají mi ji diváci do dneška intenzivně, ale mně to nikdy nevadilo. Naopak považuji za čest, že jsem měla možnost stát se jednou z hlavních filmových princezen, zařadit se mezi takové legendy, jako byla Alenka Vránová, Marie Kyselková či Libuška Šafránková. Takže pro mě znamená životní štěstí být princeznou, která se zaryje do paměti diváků. Tolik jich není.

V osmdesátých a devadesátých letech jste natáčela i čtyři až pět filmů ročně. Po přelomu tisíciletí nastal ve vaší filmové tvorbě útlum. Čím si to vysvětlujete?

Filmů jsem natočila opravdu hodně, ale pro herečky po čtyřicítce příležitostí dost ubývá. Což člověk pozoruje i u hereček úžasných jmen, které se staly legendami, ale měly pak méně rolí. Já nabídky i cíleně utínala po narození syna, protože jsem ho měla po čtyřicítce a chtěla jsem být za maminku.

Foto: Michaela Feuereislová

Herečka miluje zvířata a nejvíc svého miláčka – afgánského chrta.

Na jakých pohádkách vyrůstal syn Roman?

Na cédéčkách Spejbla a Hurvínka, měli jsme i různá filmová, z nichž nejoblíbenější je Hurvínkův rok. Pouštěli jsme si ho téměř denně, třeba rok v kuse. Nejraději před spaním. Ráda jsem Romimu četla, i já sama jsem si jako malá četla pohádky, to mě bavilo. Takže klasika – Erben, Němcová, Drda a další. Co se týká televizních a filmových pohádek, miluju všechny ty staré klasické pohádky, Tři oříšky pro popelku, Obušku z pytle ven, Dařbuján a Pandrhola nebo Krkonošské pohádky. Hodně emoční byl pro mě Čarodějův učeň, vyvolával negativní emoce, ale zároveň mě přitahoval, stejně jako Deváté srdce v režii Juraje Herze.

Stala jste se kmotrou cédéčka toho nejlepšího ze Spejbla a Hurvínka z doby Miloše Kirschnera. Co vy a naše nejúspěšnější a nejpopulárnější loutky?

Jsou geniální! Myslím si, že ve světě něco podobného nemá obdoby. Jde o fenomén.

Máte za sebou těžké životní období, kdy vás postihla rakovina prsu. Jak se teď cítíte?

Úplně normálně, jsem spokojený a šťastný člověk. Život se mi moc nezměnil, já nechtěla, aby se mi měnil. Zajišťující léčbu, kterou mám ještě zhruba na tři a půl roku, beru jako něco, co patří do mého života. Jsem zdravá.

Působíte až neskutečně štíhle. To je v pořádku?

Štíhlost není způsobena nemocí jako takovou. Protože se hormonální léčbou, kterou podstupuji, údajně přibírá od patnácti kilo výš a já kila navíc neunesu, nesluší mi, dala jsem si hodně záležet na stravě. Ta dělá úplně nejvíc. Snažím se jíst zdravě, ale nesypat do sebe prázdné kalorie. Při léčbě jsem cítila, že musím mít svoji mysl a tělo vyladěné do pohody, tudíž nemůžu přibírat. Každý pacient by měl poslouchat své pocity, každé tělo je jiné, druhů a stádií té nemoci je moc, nedá se tady paušalizovat.

Foto: archiv M. Kuklové

Michaela Kuklová se svými obrazy.

Říkala jste, že člověk musí prožít ztráty, aby si vážil věcí, které považuje za samozřejmé. Není to drsná zkouška?

V mém případě ne. Mám se hezky, cítím se zdravá a všechno můžu. Drsné zkoušky prožívají lidé na vozíku, slepí, nemohoucí, ti, co se roky starají o nesoběstačné a jsou psychicky i fyzicky vyčerpaní, ženy, které mají rakovinu v pokročilém stádiu a vychovávají malé děti… Je třeba rozlišovat a vážit si všeho, co máme a co můžeme.

Když byla v lockdownu zavřená divadla, zachránilo vás malování, kterému se léta věnujete. O co šlo?

Normálně nemám kuráž, jsem velmi sebekritická, a až na stáří jsem si plánovala výstavu. Ale covid mě donutil k odvaze malovat na zakázku. Lidé mi posílali fotky svých blízkých, šlo třeba o rodiče, kteří už nežijí, nebo o zemřelého syna. Nejvíc maluju vnoučata prarodičům, což mě baví, děti jsou super. Překvapilo mě, že se tím dokážu živit. Akvarelu věnuju až týden času, podle toho, oč jde. Nejsem tak produktivní, musela bych malovat rychleji, kdybych se tím chtěla živit úplně. Teď nemůžu brát nové zakázky, dodělávám ty stávající, protože herecké práce mám dost. Hlavně, že už hrajeme, protože za všech časů byly tím nejdůležitějším pro život – chléb a hry.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám