Hlavní obsah

Melanie Gideonová: Každý chce věřit v pravou, neustávající lásku

Právo, František Cinger

Melanie Gideonová, rodačka z nejmenšího amerického státu Rhode Island, která s manželem a synem žije v San Francisku, vydala loni v květnu román s názvem Manželka 22. Bylo to vlastně krycí jméno ženy, která s neznámým mužem, vystupujícím jako Tazatel 101, začala anonymní internetovou diskusi o sobě, tajných snech a podobě manželského soužití. Autorka odpověděla na otázky Práva.

Foto: Jonathan Sprague

Román Melanie Gideonové Manželka 22 vyšel už ve třiceti zemích.

Článek

Váš román Manželka 22 vyšel ve třiceti zemích. Očekávala jste takový úspěch?

Vůbec ne, je to vzrušující. Myslím, že to rozeznělo správnou strunu, protože milostné příběhy jsou svým způsobem univerzální. Každý chce věřit v pravou, neustávající lásku. Lásku, která má své dobré i špatné momenty, ale nakonec je završena tím nejromantičtějším způsobem.

V románu jsou nejdůležitější vztahy mezi lidmi, mezi manželi, hlavní je však sebepoznání. Kdy jste si vy jako člověk uvědomila, že bez sebepoznání nelze nic dokázat?

Budu hovořit za Alici Buckleovou, hrdinku knihy. Je jí čtyřicet čtyři, má dvě náctileté děti a za Williama je vdaná dvacet let. Kniha začíná ve chvíli, kdy její život upadá do stereotypu.

Kariéra se zasekla, děti jsou čím dál nezávislejší a ona se manželovi vzdaluje. Jinými slovy, je zralá na sebezpytování. Takže, když je na internetu požádána o účast v internetovém průzkumu lásky a manželství, hned se přihlásí. Tím, že se svěří se svými nejniternějšími pocity, nadějemi a obavami, se opět poznává.

Prosadila jste se jako autorka knih určených mládeži a svůj zájem jste posunula k tématům rodiny. Rozhodla jste se být osobnější?

Nemám pocit, že jsem nyní osobnější, protože knihy pojednávající o mládeži pro mě byly také osobní. Ale posun v tématu nastal, ano. V knihách The Slippery Year a Manželka 22 jsem opravdu chtěla prozkoumat současný dospělý život: manželství, život on-line, který milujeme. Rodičovství, stárnutí, sexualitu. Chtěla jsem svobodně navštívit místa, na která jsem se nemohla vydat, když jsem psala pro mladší čtenáře.

Zmíněný román The Slippery Year: A Meditation on Happily Ever After zaznamenal velký úspěch. Existuje cosi jako poslední důvod, který vás přesvědčil k osobní výpovědi o rodině a jejích problémech?

Všechno odstartovalo, když jsem začala psát povídku o dodávce, kterou můj manžel koupil přes internet. Měla jsem z ní tak rozpolcený pocit, že jsem o ní musela napsat, a najednou jsem to začala chrlit. Ozval se ve mně hlas, o kterém jsem nikdy nevěděla, že existuje. Bylo to zábavné a veselé.

Ta zkušenost byla upřímně osvobozující. Povídka byla publikovaná ve sloupku New York Times Modern Love a stala se první kapitolou knihy The Slippery Year.

Jakou radu byste jako žena a manželka poskytla čtenářkám k dosažení šťastného a spokojeného manželství?

Nejsem expert, ale jsem vdaná dvacet let, takže k tématu mám jednu poznámku - respekt. Můžete mít respekt bez lásky, ale ne lásku bez respektu.

Vzpomínáte si na první knihu, kterou jste jako čtenářka držela v ruce?

Ne první knihu, kterou jsem četla, ale tu kterou jsem milovala - A Wrinkle in Time od Madeline L’Engleové. (Slavný sci-firomán překládaný jako Vráska v čase. – pozn. red.)

Na čem si jako čtenářka sama pochutnáte?

Čtu cokoli, co se mi dostane pod ruku, od beletrie přes thrillery a horory po informace na krabičkách od cereálií. Vysoké umění nebo brak, všechno je to voda na můj mlýn.

Reklama

Výběr článků

Načítám