Hlavní obsah

Martin Huba: Dnes jde o to, jak vinu zatlouct

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Po Karlu Čapkovi, Fráňovi Šrámkovi a dalších českých dramaticích se na vinohradské jeviště vrací i další „rodinné stříbro“ v podobě Periferie Františka Langra. Jeho hra měla v Divadle na Vinohradech premiéru v roce 1925, poté se zde hrála ještě v roce 1947 a nyní se sem vrací potřetí. V režii Martina Huby bude mít premiéru v pátek 26. května.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Martin Huba nechápe, proč se Periferie hraje tak málo.

Článek

Co vás jako režiséra na Langrově Periferii zajímá?

Čím déle jsem text četl, tím víc mě zajímal a tím méně jsem chápal, proč se uvádí tak málo.

Mám rád hry, které umějí pojmenovat věci reálným hlasem. Dnes se hraje hodně her z rodu ulítlé exhibice, formální bravury či postmoderní bezobsažnosti, ale mně se na Periferii líbí přítomnost logického toku událostí, zvláště když hra, ačkoli přináší až naturalistický příběh, je obohacena o další roviny: stylizovaný jazyk a surreální básnivost. A právě to pnutí mezi stylizací a realismem až naturalismem mě přitahuje.

Byl bych rád, kdyby surreální momenty textu byly patrné, aniž by zbavily příběh reálnosti a logických myšlenkových toků.

Periferie přináší téma hodnot, jako jsou mravní řád, svědomí, nutnost očištění. Nejsou to věci, které ve dnešní společnosti znějí téměř neuvěřitelně a archaicky?

Televize nás denně krmí krimiseriály, které jsou si podobné jako vejce vejci, a devadesát procent z nich je o tom, jak svou vinu zatlouct, aby se na ni nepřišlo. Ten, kterému se to podaří, je úspěšný člověk. Langrova hra je vlastně také krimi, jenže klade úplně opačnou otázku: zda, pokud jsem zhřešil jakýmkoli zločinem, mohu bez trestu dál kráčet šťastně světem.

Dnes, pokud vám nepřijdou na podvod, můžete prožít velmi úspěšný, oceňovaný a šťastný život. A u Langra, stejně jako u Dostojevského nebo Čechova, jde o to, že nelze projít šťastně životem s pocitem: zabil jsem, nepřišli mi na to, fajn, jede se dál. A také o to, že pokud mě nestihl zasloužený trest, musím se sám stát soudcem, který si dá rozhřešení. A pokud dnes cítíme jako směšné a naivní to, že člověka trápí, že se provinil proti svému svědomí, společnosti, bohu či jak to chcete nazývat, potom nechápu, čím se lišíme od tvorů bez druhé signální soustavy. Přítomnost viny a vypořádání s ní hýbala literaturou a uměním po staletí. Proto vnímám Langrovu hru jako aktuální a užitečnou.

Kromě Franciho, který zabil a hledá pro sebe spravedlnost, má Langer v Periferii i postavu Soudce, jenž se ocitl v krizi, protože není schopen přijmout výklad spravedlnosti, jemuž by měl sloužit…

V té hře je étos spravedlnosti, kterou poskytuje soudnictví, velmi zrelativizovaný, když ti, kteří by měli spravedlnost vykonávat, jsou horší než ti, které by oni měli skrze zákony trestat. A to je další velmi aktuální moment Langrovy hry. Protože nespokojenost s výkonem spravedlnosti ve společnosti může vést v extrému až k teroristickým akcím.

Foto: Viktor Kronbauer

Marek Lambora jako Franci a Jana Kotrbatá jako Anna v inscenaci Langerovy Periferie.

Langer vykreslil svět lidí z okraje společnosti, kteří připomínají dnešní bezdomovce…

Jistě, ale je třeba si uvědomit, a to už je i u Langra, že ani dnes neplatí, že bezdomovec musí být jednoznačně bezcenný jedinec. Ostatně řada bezdomovců se na ulici ocitne právě proto, že ve společnosti nefunguje výkon spravedlnosti.

Soudce z Periferie se stal bezdomovcem právě proto, že nebyl ochoten být reprezentantem nespravedlivé spravedlnosti. A reprezentanta periferie Franciho vybavil Langer šarmem, velkým srdcem i uměleckým talentem.

Do rolí Franciho a Anny jste obsadil velmi mladé herce. Jak se s textem hry i s tématem vyrovnali?

Velmi dobře. Snad i oni přes své mládí mají v sobě nějaké ty nevyrovnané účty, na kterých lze stavět. A já mám rád, když každá věta, kterou herec na scéně vyřkne, má pečeť osobní zkušenosti. To samozřejmě neznamená, že když hrajete vraha, musíte někoho zabít, ale najít v sobě odpovídající pocit a zkušenost. Byl jsem příjemně překvapený, že na tento způsob práce herci slyšeli a že tomu, co na jevišti říkají, opravdu rozumí. Oba jsou velmi nadaní i emočně disponovaní. A dokážou emoční prožitek spojit s logickým argumentem. Věřím, že jména Jana Kotrbatá a Marek Lambora v budoucnu uslyšíme ještě často.

V inscenaci máte chór čtyř žen. Proč právě ženský chór?

Langer má v textu Muže před oponou, já jsem z něj udělal chór, který divákům zprostředkovává nádherný a poetický text, líčící třeba ráno na předměstí. A proč jsou v něm jen ženy? Pro podanou ruku divákovi se mi jevil ženský element vhodnější, a ne náhodou tvořily ženy chór už od antiky.

Myslím, že ženy jsou obdařené citlivější duší a mají blíž k odpuštění. Navíc toto obsazení podtrhuje i motiv Anny, která je anonymní sebeobětí přibitou na kříž, vykupující Franciho vinu.

Reklama

Výběr článků

Načítám