Hlavní obsah
Martin Gore pokračuje i jako sólista. Foto: Travis Shin

Martin Gore z Depeche Mode: Nevím, co bych bez hudby s životem dělal

Depeche Mode loni vstoupili do Rokenrolové síně slávy. Ceremoniálu, na němž je uvedla Charlize Theronová, se ovšem účastnili jen virtuálně. Také slavili 40. výročí vzniku, ale okolnosti jim nedovolily odehrát koncerty. Martin Gore, jenž je hlavním autorem, loni pokračoval ve své práci a denně chodil pracovat do svého studia. Prý mu to pomohlo zůstat během pandemie při smyslech.

Martin Gore pokračuje i jako sólista. Foto: Travis Shin
Martin Gore z Depeche Mode: Nevím, co bych bez hudby s životem dělal

V lednu se fanoušci dočkají sólového EP The Third Chimpanzee, na němž mimo jiné během loňského roku pracoval. V rozhovoru, který Právu poskytl, hovoří například o tom, jak se do jeho aktuální tvorby zapojila opice a proč jsou po primátech pojmenované jednotlivé skladby.

Obal vašeho nového EP The Third Chimpanzee malovala opice. Jak jste malého opičího umělce našel?

Dostal jsem ten nápad jednou v noci, když jsem ležel v posteli. Dlouho jsem o tom, jak by měl obraz na albu vypadat, přemýšlel a docela se s tím trápil. Pak jsem si vzpomněl na články o opicích, které umí malovat, a začal jsem se zápalem googlovat.

Propadl jsem se králičí norou do toho kouzelného, a nakonec narazil na opici jménem Pockets Warhol a našel útulek, v němž žije. Napsal jsem tam e-mail, vysvětlil, kdo jsem a co dělám, a zeptal se, jestli by měli zájem Pocketse požádat, aby pro mě něco namaloval. Ta myšlenka je dost nadchla, takže to vyšlo. Měl jsem z toho nesmírnou radost.

Měl jste z čeho vybírat? Nebo vám Pockets Warhol namaloval jeden obraz a bylo to?

Nechali ho pro mě vytvořit dokonce pět různých variant. Žena, která mu při malování pomáhá, se mě zeptala, jaké barvy bych rád využil, a připravila mu je na paletu. Maloval na bílá i černá plátna, nakonec jsem na album vybral obraz na černém pozadí.

Výsledek vypadá skvěle.

Že ano? Myslím, že je úžasný.

Obal nového minialba a Martina Gorea malovala opice.

Foto: archiv

Celé opičí téma, které album provází, vzešlo ze způsobu, jakým jste na něm upravil své vokály. Můžete přiblížit, jak zněly původně, než prošly úpravou?

Jako první jsem nahrál skladbu Howler a vokál v ní zněl nejprve tak trochu jako bluesový výkřik. Když jsem ho slyšel poté, co jsem ho zbavil syntetického zvuku, měl jsem pocit, že už nezní lidsky. Spíš jako by pocházel od jiného primáta. Proto mě napadlo, že skladbu nazvu Howler (česky Vřešťan).

Když jsem pak pracoval na další, říkal jsem si, že by bylo hezké ten koncept zachovat na celém EP a resyntetizovat všechny vokály. To mi vnuklo nápad pojmenovat po nějaké opici každou skladbu.

V českém překladu se jmenují Vřešťan, Mandril, Malpa, Kočkodan. Vylovil jste všechny ty druhy z paměti?

Občas jezdím do Kostariky a tam jsou vřešťani všude. Proto mi vřešťan přišel na mysl jako první. Malpu jsem dát musel, protože Pockets Warhol, můj opičí umělec, je právě malpa kapucínská. S ostatními to bylo podobné, něčím jsem si je připomněl.

Předminulý rok jste říkal, že nepředpokládáte, že byste brzy nahrál novou sólovou hudbu, protože se chcete věnovat dětem. Loni jste zase tvrdil, že strávit celý rok téměř výhradně doma není příliš inspirativní. Co zažehlo jiskru, která dala vzniknout novému EP?

Každý den jsem chodil do studia, což mi velmi pomohlo k tomu, abych během letošní pandemie zůstal při smyslech. A když se každý den pustíte do práce, nakonec svou inspiraci naleznete. Čeká někde uvnitř, a když ji dost dlouho hledáte, vypluje v jeden okamžik na povrch.

Před pěti lety jste po vydání alba MG říkal, že vás práce na něm bavila tak moc, že byste mohl skládat donekonečna. Měl jste tentokrát stejný pocit?

Jsem ve studiu každý den rád. Kromě svých věcí pracuji i na dalších projektech, protože mě to prostě baví. Jak vždycky říkám, kdybych neměl hudbu, nevím, co bych se svým životem dělal. Není moc jiných věcí, které by mi působily podobné potěšení. Vždy to byla má vášeň.

Zdá se, že jste ale i vášnivý čtenář. Minialbum se jmenuje podle knihy a není to poprvé, co jste zmínil, že vás inspirovala literatura. Četl jste v poslední době něco, co vás zaujalo?

Čtu zrovna knihu, která se, tuším, jmenuje Prsa a vejce. Ale nezlobte se, nevzpomenu si na jméno její japonské autorky (Mieko Kawakami, pozn. redakce). Doporučuji vám ji. Miluji, když mě kniha pohltí, což se téhle daří.

O skládání hovoříte jako o velmi privátní činnosti. Jak vnímáte současný trend co-writingu, kdy se na jedné písni podílí často i více autorů než dva či tři?

Je to prostě jiný způsob práce. Vždycky jsem si myslel, že by mě netěšilo pracovat s dalšími lidmi, ale popravdě řečeno, nedávno jsem začal pracovat s jedním svým přítelem a docela mě to baví. Ale jsme jenom dva a ani spolu nepracujeme v jedné místnosti. Nápady si posíláme.

Můžete o té spolupráci říct víc?

Je to něco, čemu jsme se začali věnovat v době, kdy se svět přestal otáčet. Prostě jsme si řekli, že spolu zkusíme napsat nějaké písničky. Zatím nemáme ani ponětí, jak nebo kdy bychom je chtěli vydat. Je to jen náš malý projekt pro zábavu.

Loni jste byli s Depeche Mode uvedeni do Rokenrolové síně slávy. Charlize Theronová ve své řeči uvedla, že vaše hudba je soundtrackem jejího života a provázela ji ve všech důležitých okamžicích. Stejně to mají miliony fanoušků. Kdy si nejintenzivněji uvědomujete tuhle svou sílu?

Nejsilněji mě to vždy zasáhne, když od někoho slyším, že to má podobně jako právě třeba Charlize. Mnoho fanoušků, na které narazím jen tak na ulici, mi říká to samé. Slyším to pořád dokola. Hodně lidí za mnou přijde a řekne, že jsme jim dokonce zachránili život, to je pro mě vždy opravdu silné. A nestává se to jen příležitostně, ale opravdu často. Pokaždé, když podobné věci slyším, to velmi prožívám.

Martin Gore a David Gahan s Depeche Mode v Praze

Foto: Milan Malíček, Právo

Uvedení do Rokenrolové síně slávy proběhlo online. Jak jste to vnímali?

Užili jsme si ten moment, jak jen si zoom konferenci lze užít. Nebrali jsme to smrtelně vážně. Ocenění nás potěšilo, v Americe hodně znamená.

My jsme vyrostli v Anglii, kde to možná není až taková meta, ale já na rokenrolu vyrostl. Poslouchal jsem desky, které patřily mámě, a teď náležím ke stejnému klubu jako někteří z muzikantů, které jsem poslouchal od dětství. Cítím se poctěn.

Zamrzelo vás, že pandemie svět ochromila zrovna na čtyřicáté výročí založení Depeche Mode?

Především si myslím, že je škoda, že k ní vůbec došlo. Pro celý svět to byla hrozná zkušenost a doufám, že z ní vyjdeme co nejdříve. Snad vakcína zafunguje co nejrychleji a budeme z toho venku. Vypadá to slibně, tak doufám, že už brzy bude možné něco plánovat, protože letos to bylo nemožné.

Kniha Depešáci

Na 11. března 2021, třicáté třetí výročí prvního koncertu Depeche Mode v Praze, je plánováno vydání knihy Josefa Kubíka nazvané Depešáci. Pojednává o vášni československých fanoušků kapely, jež se zrodila ještě před revolucí a trvá dodnes.

Vždy pro mě bylo naprosto fascinující a pozoruhodné, jak oblíbení jsme v bývalém východním bloku byli,“ říká Martin Gore s tím, že pokud by mohl promluvit z plakátu na stěně, který visel u nejednoho fanouška doma, především by poděkoval za podporu.

„Je neuvěřitelné, že jste naši hudbu vůbec objevili. Nemluvě o tom, že se vám líbí a jste jí tak moc oddaní,“ vzkazuje.

I když by bývalo bylo hezké si výročí nějak připomenout, připravit turné zabere obrovské množství práce, a dělat to ve chvíli, kdy nemáte žádnou jistotu, že se bude moci uskutečnit, nemá smysl.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků