Článek
Pro film vás objevil slavný a nekonvenční filmař Jean-Luc Godard. Jaké bylo setkání s ním? Údajně jste měla natáčet i Jiřím Menzelem?
Godard je velmi zvláštní, ale já jsem byla trochu zklamaná. Mezi námi nedocházelo k žádné pořádné komunikaci. Byl vůči mně poměrně uzavřený.
Mezela jsem objevila před třiceti lety, měla jsem velkou chuť s ním točit, pozvala jsem ho do Paříže. Dělali jsme zkoušky, ale už ani nevím, proč to nakonec nevyšlo. Mám díru v paměti.
S jakými herci se vám dobře hrálo? Na koho ráda vzpomínáte? Jak se vám točilo třeba s Belmondem v historické komedii Manželé z roku II?
Samozřejmě jsem měla štěstí, že jsem natáčela s Belmondem, jehož talent zná celý svět. Ale těch herců by se našlo více. Když se setkají dva lidé, mezi nimi něco probíhá, co je nezávislé na jejich vůli, co nelze ovlivnit. Vznikají pocity, sympatie, antipatie, je to otázka nějaké chemie. Velmi ráda třeba vzpomínám na Charlese Bronsona, s nímž jsme se sešli ve filmu Cestující v dešti, nebo na Lina Venturu z gangsterky Poslední adresa. Bylo zajímavé vnímat jejich mužnost ve tváři, jejich masku, uzel svalů a vedle téhle mužné síly postavit křehkou ženu, jakou jsem hrála já.
Když jste se stala matkou, přestala jste hrát. Čím vám učarovalo psaní?
V mém případě šlo o dobrovolnou volbu, ne o oběť, protože jsem se necítila nucena hrát. Uvědomila jsem si, že nemohu být zároveň dobrou herečkou a matkou. Rozhodnutí bylo o to lehčí, že jsem přibližně v té době objevila psaní a začala psát knížky a pohádky. Obracím se k dětem, protože sama zůstávám ráda trochu dítětem. Jako herečka jsem se už necítila tolik potřebná a nenacházela jsem v práci takové uspokojení. Natočit dobrý film je závislé na tolika okolnostech, musíte mít nejdříve dobrý scénář, najít vhodného režiséra, který obsadí vhodné herce. Jde o malý zázrak, pokud se vše podaří. A jelikož zázraky se nedějí často, začalo mě hraní nudit.
Psaní provází často samota. Nechybí vám svět kolem filmu?
Mám ráda samotu. Píšu, vymýšlím příběhy, namlouvám je na CD. Ovšem moje psaní je hodně vizuální. Připadá mi, jako kdybych si psala scénáře. Navíc využívám své herecké zkušenosti, mohu si interpretovat všechny postavy.
Celý rozhovor přinese čtvrteční Právo. Jobertová v něm uvede také svoje vzpomínky na válku v Alžíru i důvody, proč se stala herečkou.