Hlavní obsah
Skunk Anansie jsou na světě od roku 1994. Mark Richardson zcela vpravo. Foto: archiv kapely

Mark Richardson ze skupiny Skunk Anansie: Skin mi říká něžný obr

Britská kapela Skunk Anansie slaví dvacet pět let na scéně. V červnu byla uvedena do Síně slávy Kerrang! Awards. Právě na této události před čtyřiadvaceti lety přišel za zpěvačkou Skin Mark Richardson, řekl jí, že její bubeník nestojí za nic a že by měla najmout jeho. Stalo se. Richardson Právu poskytl rozhovor před koncertem v Praze. Skupina vystoupí 25. července ve Foru Karlín. Předkapelou jim bude česká formace The Atavists.

Skunk Anansie jsou na světě od roku 1994. Mark Richardson zcela vpravo. Foto: archiv kapely
Mark Richardson ze skupiny Skunk Anansie: Skin mi říká něžný obr

Zažili jste mnoho výjimečných koncertů. Hráli jste například k narozeninám Nelsonu Mandelovi, zpíval s vámi Luciano Pavarotti, byli jste hvězdami festivalu Glastonbury. Dojímáte se na pódiu někdy?

No jéje, já brečím často, jsem emocím otevřený. Až ostatní z kapely občas obracejí oči v sloup. Lidi to překvapuje, protože jsem dost velký. Skin mi říká něžný obr. Jsem vlastně dost měkký, i když se občas umím i vztekat.

Nicméně protože se ničím neotupuji, s drogami a alkoholem jsem skončil před šestnácti lety, všechno hluboce prožívám. To byl ostatně původně i důvod, proč jsem se stal závislým a musel se léčit. Dnes už upřednostňuji intenzivní emoce. Nesnažím se je nijak potlačit.

Jak se tedy během koncertů cítíte?

Člověk na pódiu prožívá úžasné momenty s blízkými přáteli. Publikum nám naši energii oplácí. Někdy bych skoro řekl, že víc než si zasloužíme. Když je pod pódiem na festivalu třeba třicet tisíc lidí a nepřestávají vás povzbuzovat, je to neuvěřitelně krásné. Když je slyšíte zpívat vaše písně, cítíte hodně lásky. V tu chvíli naživo vidíte, že vaše skladby pro někoho opravdu něco znamenají.

Kapela Skunk Anansie vznikla před dvaceti pěti lety. Jsou pro vás podobná výročí příležitostí ohlédnout se zpět a připomenout si důležité chvíle?

Jsme spíš ten typ kapely, která si veselé historky z minulosti vypráví pořád.

Vy jste se ke skupině přidal rok po jejím založení, v roce 1995. Tehdy Skunk Anansie poprvé hráli na Glastonbury. Vy jste tam už s nimi byl?

Ne, těsně jsem to minul. Ale večer předtím jsem s nimi hrál ve studiu, protože hledali nového bubeníka. Nahrávali jsme písně pro soundtrack k filmu Zvláštní dny. Zavolali mi večer, a protože jsem bydlel asi dvě hodiny cesty od studia, dorazil jsem tam kolem půlnoci a pracovali jsme přes noc. Pak vyrazili na Glastonbury a skoro svůj koncert nestihli. Na festival zrovna přijíždělo velké množství lidí a oni uvízli v zácpě.

Prvního bubeníka Robbieho France jste nahradil po roce fungování kapely. Jak se to zběhlo?

Viděl jsem jejich koncert s irskou skupinou Therapy? a naprosto mě okouzlili. Nikdy jsem nic takového nezažil. Skin byla skvělá, vyrazila mi dech. V té době byli na pódiu naprosto blázniví. Nikdo z nás už se dnes takhle hýbat nedokáže, protože bychom si pohnuli s krkem nebo se zády, ale tehdy na ně byl neuvěřitelný pohled. Pamatuji si, jak jsem kamarádovi po koncertě říkal, že v téhle kapele chci hrát. Za pár dní jsem mluvil se Skin na předávání cen Kerrang! a zbytek je historie.

Proč myslíte, že si vybrala právě vás?

Byl jsem opilý a tvrdil jí, že jejich bubeník je na nic a že potřebuje mě, protože odvedu daleko lepší práci. Kdyby měli stálého bubeníka, asi bych neměl šanci, ale ten jejich si nepřál být v kapele natrvalo.

Takže když jsem se objevil já a byl trochu drzý, klaplo to. Líbil se jí můj přístup. Viděla můj zápal. Navíc mě shodou okolností pár dní předtím viděl kytarista Ace hrát v jiné kapele. Všechno proběhlo hladce.

Po roce 2001 jste měli několik let pauzu a na scénu jste se vrátili v roce 2008. Vaše první písnička po pauze prý vznikla během deseti minut. Píšete vždy s takovou lehkostí?

Většinou je to tak, že jsou první tři dny ve studiu úplně k ničemu a potom se začnou objevovat dobré nápady. Tehdy to byl výjimečný případ. Většinou se nejprve musíme prohrabat slepými uličkami.

Nedávno jsme strávili pár týdnů v Devonu, kde vzniklo několik skvělých písní. Nejsem si jist, kdy vyjdou. Možná příští rok. Možná ten další.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků