Marek Daniel: Na natáčení filmu Protektor vzpomínám s nostalgií

To není podstatné…

S Míšou jsme spolu už čtvrtým rokem a loni v srpnu se nám narodil chlapeček Mauric.

No krásně. Stalo se to a já jsem šťastný, že je zdravý. Vlastně jsem úplně nadšený kromě asi tak pěti procent dne, kdy řve jako tur. Někdy to nedokážu zvládnout a rvu si špunty do uší, protože mi vibrují bubínky. Nemám rád hluk.

Byl.

Neopakovatelné. Zvláštní a velmi silný zážitek. Ale to vám řekne asi každej, kdo byl u porodu. A všichni říkaj to samý, takže se připojuju.

Rekonstruoval jsem pětimetrovou motorovou loď. K tomu bych ho přivedl rád, tedy dá-li pánbů a bude-li náš klub dál fungovat. Jsem členem sportovního klubu Viking, kde rekonstruujeme či jen udržujeme v provozu lodě a čluny, na kterých pak sportujeme.

Například připlujeme spolu s ostatními kluby do Kralup, kde pak plujeme rychlostí, kterou si určí každý kapitán. Ale bez tachometrů. Řídíme se jen hodinkami a kilometrovníky na řece. Pluje se po i proti proudu. Rozhodčí jsou poschováváni na březích a měří nám tu rychlost.

Nebyly, byla to náhoda. Kamarádím s Petrem Čtvrtníčkem, který tam je také členem a který mě před pěti lety zavedl do Vikingu, kdy se tam zrovna uvolnilo jedno členské místo.

Žádnou zásadní změnu nepozoruju, tedy kromě toho, že dělám rozhovory a sem tam mi někdo zavolá nebo napíše esemesku, že se film líbil. Je to příjemné hlavně proto, že tím ožily vzpomínky na natáčení. Na to vzpomínám s láskou a s nostalgií.

Celou tou partičkou, energií a způsobem, jakým k té práci většina lidí ve štábu přistupovala. Prostě tam nebyli jen v práci.

Na postavě Emila se mi líbí její nejednoznačnost. Na jednu stranu kolaborant jdoucí za svou popularitou, na druhou stranu ochránce své židovské ženy. Na jednu stranu opilec a děvkař, na druhou stranu i ve chvílích už jasných ztrát a ohrožení živo ta hrdina, který chce udělat alespoň něco – cokoliv –, co by ho chvíli opět spojilo s Hanou a s jejich láskou. Nedostal jsem se nikdy do ohrožení života svého ani svých blízkých, ale Emilova rozervanost mi blízká je. V tom má scénář myslím největší sílu – diváci mohou vidět své vlastní pochyby, své touhy, jací by chtěli být a jací skutečně jsou. Tedy v metafoře filmu. A vše probíhá bez nějak zvlášť viditelných emocí. Nádhera!

Ale to je nesmysl. Emoce tam jsou, a hodně silné, ale jsme tam za normální lidi, kteří se spíše ovládají a svoje reakce tlumí. Myslím, že to je dobrá a správná cesta. Když jsme začali točit, měl jsem pocit, že ani nehrajeme, ale když jsem pak viděl výsledek, měl jsem radost, protože to dle mého názoru odpovídá realitě. I vy, když se naštvete nebo budete naopak šťastná, z osmdesáti procent to na vás zvnějšku bude vidět jen jemně, protože hysterická s největší pravděpodobností nebudete.

Vůbec ne. Původně mě chtěli, ale po prvním castingu byl Marek přesvědčen, že Emil nejsem. Plně jsem to respektoval, i když mi to samozřejmě bylo líto. Ale vzhledem k tomu, že se přípravy na film protahovaly, protahoval se i casting. A tak mě Marek znovu povolal, ale to už měl o Emilovi částečně jinou představu. Už nechtěl úplného krasavce a chtěl do charakteru postavy dostat nenápadný vtip a humor. A když jsem se zavázal ke zhubnutí a zocelení svého těla, Emila jsem dostal.

Asi tak před deseti lety Marek společně s Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem napsali pro Českou televizi projekt Kinetická encyklopedie všehomíra. V televizi běžely čtyři díly. Šlo o hrané dokumenty, ve kterých jsme společně s Pavlem Liškou dělali průvodce a takové „lovce pravdy“. K setkání došlo tak, že si nás kluci našli v brněnském HaDivadle.

Myslím, že válku nepřežili ani jeden, tedy ani Emil, ani jeho žena Hana. Nevím, jestli by mu popularita mohla ještě zachránit život, když se v závěru vrhne do průvodu, který míří do transportu. Dost o tom pochybuju.

To především ocenila má milá. Musel jsem cvičit, neflámoval jsem a učil jsem se veslovat na skifu. Nastoupily řád a disciplína. Repliky v němčině jsem dřel s učitelkou tak důkladně, že je v podstatě umím na celý život.

Hraju v pražském Divadle na Jezerce, v červnu mě v divadle Archa čeká několik představení poslední hry Václava Havla Odcházení. V Brně hraju v představení Kníže Miškin a v Idiotovi v divadle Husa na provázku, v HaDivadle pak v kabaretu Komediograf a po dvanácti letech ve znovuobnoveném představení Smrt Huberta Perny.

Kdybych byl na rozhodnutí sám, raději bych byl víc času v Brně, i když jsem rodilý Pražák. V Brně jsem žil plně skoro dvacet let, které v mém životě byly dost zásadní. Zažil jsem tam vysokou školu a mám tam spoustu kamarádů. V Praze mám rodinu, ale možná že za pár let zase budeme někde jinde. I v dnešní rychlé době je v Brně relativní klid. A za pětadvacet minut jízdy tramvají je člověk v přírodě. V Praze podle provozu na některých ulicích už ani nepoznáte, jestli je všední den, nebo neděle.

Bydleli jsme na kolejích, balili holky, chlastali, učili se, flákali se, pořád jsme něco vymýšleli a říkali si, jak se nikdy nepropadneme do komerce a že si po skončení školy založíme vlastní divadlo. Možná jsme s tím někdy byli až otravní. S jedním režisérem jsme měli dokonce předdomluveno, že budeme hrát někde ve fabrice, ale pak to tradičně nedopadlo. Po skočení JAMU jsme dostali s Pepou Poláškem a Pavlem Liškou možnost nastoupit do vysněného HaDivadla. Po roce za námi přišel i Tomáš Matonoha. A začaly ty nejkrásnější divadelní roky.

Nebyl jsem moc dobrý student. Základní druhy stromů poznám, ale u méně známých bych zabloudil.

Na ni jsem taky pyšnej! Použil jsem různé nabubřelé výroky, které vyšly z úst profesora K., a převedl je do zábavné formy. Původně jsem tuhle scénku vymyslel pro kabaret, který jsme se pokoušeli rozjet v Brně, ale to tenkrát nevyšlo. Než jsem ji dal do pořadu Na stojáka, ještě jsem ji pozměnil a dopiloval. A celé to vzniklo z toho, že mě napadla ta přesmyčka jména profesora K. a povolání stejně tak nepostradatelného klauna v cirkuse.

S tímhle většinou naštěstí problémy nemám, ale taky se to stane a mám ty situace rád, protože to může být osvěžující i pro diváka. To, že jsem se při práci začal smát a nevěděl, kdy přestat, se mi naposledy stalo na Loutkovém divadle Československo v červnu.

Je to kabaret, v němž se střídají scénky a písničky. Hrajeme ho už dvanáct let a už si ani nedokážu tipnout, kolik má dílů. Když jsme to před rokem počítali, vyšlo nám, že bychom mohli hrát nepřetržitě asi sedmdesát hodin. Ty první díly si už samozřejmě nepamatujeme, ale oprášit to by asi nebylo tak složité. Jednotlivé díly na sebe nenavazují, hrajeme to stále stejná parta a mezi diváky je o to velký zájem.