Článek
V neděli odpoledne se v pražském divadle Ta Fantastika uskutečnil vzpomínkový koncert k jeho nedožitým osmdesátinám. Na otázky Práva odpověděla jeho žena Olga Matušková.
Pouštíte si doma Waldemarovy písničky?
Pouštím si je denně. Někdy navíc na přání přátel, kteří ke mně přijdou na návštěvu.
Znamenala nějaká skladba pro váš vztah s Waldemarem více než jiné?
Strašně ráda mám písničku Divoký koně. Byla první, kterou jsem od něho slyšela. Zaregistrovala jsem ji v rádiu, když mi bylo čtrnáct.
Vy jste ho zaregistrovala až ve čtrnácti letech?
Ano, do té doby jsem o něm nevěděla. Žila jsem jiný život. Pracovala jsem mezi zvířaty v zoologické zahradě v Liberci a měla jsem jiné starosti a zájmy. Když Walda jezdil na Liberecké výstavní trhy, můj starší bratr Tonda se s ním spřátelil. Díky tomu jsem Waldu poznala i já, ale měla jsem k němu úplně jiný vztah než jeho fanynky. Byl to kamarád mého bratra. Spojila nás také láska ke zvířatům. Máme obrovský archív fotografií, na kterých jsme se šimpanzi, lvy, medvědy a spoustou jiných zvířat.
Kdy vaše kamarádství přerostlo v lásku?
Všechno, co se týkalo Waldy a mě, byla buď obrovská náhoda, anebo osud. V polovině šedesátých let jsem se ocitla v pražském Divadle Rokoko, a to jako členka dívčí skupiny Krystalky. Tam nás Walda přizval k nazpívání písničky Vítr to ví. Začali jsme se vídat víc než do té doby a tehdy mezi námi přeskočila jiskra, která přátelství změnila v krásný vztah. Zůstali jsme spolu čtyřicet let. V roce 1976 jsme se vzali a v sedmasedmdesátém se narodil Waldík. Byli jsme dennodenně spolu, takže jeho smrt pro mě byla strašná rána.
Olga Matušková s kolekcí Nebeskej kovboj, která vyšla nedávno.
Fanoušci ho znali jako milého a veselého člověka. Jaké jeho vlastnosti jsou pro vás nezapomenutelné?
Walda byl nejskromnější člověk, kterého jsem poznala. Vůbec si neuvědomoval svou slávu. Nikdy jsme se nehádali, život s ním plynul v naprostém souladu.
Nehádali jste se ani ve chvíli, když jste se rozhodovali o emigraci?
Konkrétní popud k naší emigraci popíšu v knize, která vyjde na podzim. Nelze to totiž říct několika slovy. Klíčové ale bylo, že jsme se rozhodli, až když jsme byli na Floridě u mého bratra Tondy. Ten emigroval v sedmašedesátém, ale později dostal od českých úřadů vystěhovalecký pas. Mohli jsme k němu proto každý rok jezdit na pozvání.
Walda měl v Československu v té době různé problémy. Někde něco řekl o Černobylu, zvali si ho k výslechu a byl v tom i nějaký anonym. Neodjížděli jsme s tím, že zabouchneme dveře a už se nevrátíme. Popud k naší emigraci dal v Americe Walda. Chtěl, aby Waldík, kterému bylo devět, vyrůstal ve svobodném světě. Řekl, že bychom se měli rozhodnout a že bude respektovat můj názor. Pokud bych řekla, že se vrátíme domů, tak bychom se vrátili.
Podporoval vás v tom rozhodnutí bratr?
Bylo to na nás, ale naši přátelé, kteří už v té době v Americe několik let žili, nám emigraci rozmlouvali. Říkali, ať to neděláme, protože můžeme být velmi zklamaní. Tvrdili, že Walda už nebude tak slavný a třeba na jeho koncerty nebude v Americe nikdo chodit. Oni ho ale neznali. Nevěděli, že mu na jeho slávě vůbec nezáleží a nikdy pro ni nic neudělal. Když jsem dva roky po jeho smrti vystoupila v Praze a zpívala na Výstavišti jeho písničky, uvědomila jsem si, jak silný a ojedinělý vztah se svými fanoušky měl.
Tři roky po vašem odchodu z tehdejšího Československa u nás došlo díky sametové revoluci ke změně politického režimu. Uvažovali jste o tom, že se vrátíte?
Nedávno jsem viděla pořad 13. komnata Jaroslavy Tvrzníkové, manželky Martina Štěpánka. Řekla, že když po revoluci přijeli do Čech na návštěvu, bylo to báječné. Jakmile se tam ale vrátili, okamžitě jim bylo řečeno, že pro politický převrat nic neudělali. Byla to pravda, oni i my jsme si toho byli vědomi.
Navíc Waldík chodil do školy, bylo mu dvanáct let. Walda měl za sebou těžký virový zápal plic, ze kterého ho doktoři dostali, ale zůstalo mu těžké astma, a tak když jsme přijeli do Čech a byl třeba listopad, doslova se dusil. Naštěstí nám v Americe k obživě stačilo koncertování a vydávání desek.
O vašem muži se říkala spousta nesmyslů. Které z nich byly podle vás největší?
Například ten, že se nebyl schopen naučit řeči. Jeho maminka mluvila německy a on tou řečí od dětství mluvil plynně. Naučil se i anglicky, takže není pravda, že neměl na řeči talent.
Waldemar Matuška zemřel 30. května 2009. O čem jste s ním mluvila naposledy?
Byl v nemocnici, kde ho uvedli do polospánku, aby se mu zklidnily plíce a žaludek. Byli jsme u něho s Waldíkem v podstatě neustále. Když jsme se s ním před tím zákrokem loučili, dohodli jsme se, že přijdeme pozítří. Lékaři počítali s tím, že ho za tři dny pustí domů. Bohužel to tak nedopadlo. Já ale nikdy nepočítala s tím, že umře. Nikdy mě to ani nenapadlo.