Článek
Moretti, jehož známe opakovaně třeba z filmového klubu České televize či karlovarského festivalu, vstoupil do filmu jako Don Quijote svobodomyslnými až anarchistickými komediemi v polovině 70. let. Nálady mládeže v přechodných 70. letech, kdy revoluční nadšení roku 1968 už vyprchalo a frivolní 80. léta byla teprve za dveřmi, se dobře zrcadlí například v jeho ranném filmu Ecce bombo.
„Jako mladý jsem hrával vodní pólo, dokonce druhou ligu. Ale nepatřil jsem mezi siláky, nikdy jsem neměl tak tvrdou střelu, raději jsem dával chytré, vtipné góly. Líbí se mi například lob! Všichni čekají, že prudce vystřelíte, zatímco vy jenom lehce přehodíte brankáře. A moje filmování bez nákladné techniky a velkých rozpočtů je takovým lobem, jimiž se přesto snažím zasáhnout diváky,“ vystihnul v Locarnu filmař svou poetiku herecké klauniády a satirických, často svobodně se odstředivě rozpadajících scének.
Moretti hrával druhou italskou ligu ve vodním pólu, kolem něhož se točí i jeho film Rudý lob (na snímku). Foto festival del film Locarno.
Jedna rodina
Své filmy natáčel ve společenství stále stejných spolupracovníků a (ne)herců, s nimiž vytvořil téměř rodinné prostředí. Platí, že vždy pracoval relativně levně a bez ohledů na běžné produkční a finanční zvyklosti, nikdy netočil pro cílové skupiny ani neplnil producentské objednávky. Naopak své uličnictví a opozičnictví vůči moci, establishmentu a kapitalismu si někdejší italský komunista uchoval dodnes, byť Moretti nebyl žádným příkladem stranického umělce. Na to byl příliš ironický a příliš velkou osobností.
Přiléhavější je označení anarchista, bohém, klaun a mistr-filmař, který rád ukazoval svět s ironií, byť by zároveň rád soucítil s lidským neštěstím. Jenže nakonec sám stále marně bojuje se všemi okolo a hlavně s vlastní bezmocí – jako farář v jeho krásném filmu Mše je skončena.
„Nikdy jsem neměl rád umění, které se snaží změnit lidem jejich myšlení a převychovat je, jako se u nás točily v 70. letech. V mládí jsem obdivoval spíše kinematografii 60. let, která dokázala publikum strhnout a přitom reagovala na podstatné otázky současnosti,“ řekl k tomu v Locarnu sám autor, který celý život hledal inspiraci spíše než v ideologických knížkách třeba v novinových výstřižcích s bizarními a pokleslými příběhy.
V Každém snímku Nanni Morettiho se odrážela jeho vášeň pro sladkosti a čokoládové dorty. Foto je z filmu Sladké sny z roku 1981. Foto Festival del film Locarno.
O tom nakonec svědčil i zájem, jaký Ital Moretti v Locarnu, nacházejícím se v „italském“ kantonu Ticino čtyřjazyčné švýcarské konfederace, vyvolával. Projekce známých filmů Bianca nebo Zlatou Palmou oceněného Synova pokoje z roku 2001 byly beznadějně obléhány diváky. Moretti dokonce připravil pro diváky krátký snímek Quiz, v němž zaznamenal na kameru vlastní povídání o dějinách kinematografie, aniž by ale prozradil názvy jednotlivých oblíbených titulů. Naopak nechal samotné diváky hádat, o jaké filmy se jedná. A ten, kdo uhodnul nejvíce filmů, vyhrál zvláštní cenu.
S Placidem hráli Berlusconiho
V novém miléniu se pak filmař a populární herec dal znovu na politiku, ačkoliv tentokrát už nestojí pod žádným praporem. Zapojil se do občanské iniciativy Girotondi, odsuzující podezřelé praktiky mediálního magnáta a pravicového politika Silvia Berlusconiho, jenž ovládá italskou politickou scénu a opakovaně se stal premiérem.
Nedávno Moretti dotočil politickou satiru Kajman, v němž si v různých podobách zahráli tohoto italského premiéra, obviňovaného z korupce a propojení médií s politikou, nejen Moretti, ale také známý herec a představitel komisaře Cattaniho Michel Placido. „Jen snad v Itálii je možné, aby předseda vlády řídil zároveň tři televizní stanice a aby byl ještě k tomu obviňován z korupce, aniž by se dočkal pořádné spravedlnosti,“ uvedl Moretti v Locarnu k filmu, který měl svou premiéru už i na festivalu v Cannes. Berlusconi je podle něj člověk, který si snaží kupovat přízeň a podporu druhých. A pokud se mu to nepodaří, tak ostatní za pomoci svých médií očerňuje.
„Stojíme dnes nejen proti jeho vládě, ale i proti pasivitě celé země, která rezignovala. Ve filmu jsem se proto nesnažil o žádnou karikaturu, aby to nevypadalo, že je na Berlusconim něco legračního či dokonce zábavného. Naopak jsem jej nechal ve filmu říkat všechny ty nehorázné, skandální věci, na něž si všichni Italové už zvykli, s plnou vážností. Snad aby nás konečně naplno šokovala,“ uzavřel někdejší levičák.