Hlavní obsah

Liternetur@: Z Maďarska a z antikvariátu

Právo, Jakub Šofar

V minulých letech jsem ani jednou nevynechal návštěvu pražského knižního veletrhu, dokonce jsem tu sedmkrát prožil čtyři hektické dny v roli vystavovatele (a prodejce). Veletrh je pro nakladatele i knihkupce tím, čím je pro strany a spolky sjezd či výroční schůze. Je ale nazýván i pejorativně svátkem rudých hlav - ctihodní páni ředitelé a manažeři, vyfešákovaní a vyholení, si proti stresu vypomáhají sem tam nějakým panákem a tváře jim pak září jako červené žárovky.

Článek

Letošní rok jsem dal knihám košem a zazpíval si místo toho rozšafnou lidovou z Hradecka: Kopali, vorali / já ještě ležel: / zpívali, vejskali, / já taky běžel. // Kopejte, vorejte, / já už nemůžu: / zpívejte, vejskejte, / já vám pomůžu (podle K. J. Erbena). Odjel jsem raději na badatelskou výpravu do jižních Uher, do městečka Harkány.

Maceroval jsem tam tělo v šestatřiceti stupňové vodě lázeňských bazénů, což je opravdový návrat do maminky. Zrekultivován na těle i na duši jsem pak nedaleko Moháče navštívil památník bitvy, kde 29. 8. 1526 armáda Sulejmana I. rozprášila slabé oddíly vojska Ludvíka Jagellonského. Byla to jedna z nejzpackanějších evropských bitev, která na delší dobu otevřela Turkům přístup do střední Evropy. Debakl je nutno připsat na vrub rozhádanosti šlechty s panovníkem. A taky české podpůrné jednotky přišly pozdě. Dvacetiletý Ludvík byl pak při útěku zalehnut koněm, když překonával potok Csellye. Na místě, kde se to údajně stalo, severně od Moháče, to připomíná pomník. Všechny nápisy jsou maďarské. Jenže Ludvík byl i král český, přestože Prahu navštěvoval minimálně. To by se tu nenašlo malé místo na českou větu, že i naše země želí smrti tohoto panovníka? Právě kvůli ní k nám přišel Habsburk.

Nevím, jestli to souvisí, ale jak jsem se tak coural po maďarském venkově, jedna věc mi padla do oka hned: v každé, i v té nejmenší obci, kde mají úřad, visí dvě vlajky. Maďarská a evropská. U nás tam visí maximálně tak vyhlášky a oznámení.

Ale zpět ke knihám. Někdy mívám dojem, že určité tituly vycházejí hlavně kvůli tomu všelijakému křtění, protože to je nejjednodušší způsob, jak se kmotři dostanou do médií. Ale co potom? Má i taková kniha druhou (další) šanci? V antikvariátech například?  

Na Kingově webu se dozvíte Jak prodat knihy do pražských antikvariátů. Technologie je popsána v položkách Jak nenasrat antikváře, Jak oblbnout antikváře a Komisní prodej a aukce. Kromě toho King nabízí Abecední seznam antikvariátů v Praze, Návštěvní knihu a vlastní blog Deníček bibliofila Kinga s mottem K smrti rád prolejzám antikvariáty a kecám o politice, umění, vaření a kultuře obecně (blog má vlastní adresu kinguv. blog.cz). Alespoň tři body z první položky: 5. zásadně nepoužíváme větu: "Vy to neznáte, dyť je to významný...", to vás každý antikvář vykáže ze svého kvelbu, 6. nikdy nesdělujeme, kolik bychom dostali za ty své kousky v jiném antikvariátě, odpověď by totiž byla jasná: "Tak tam s těma sračkama běžte...", 7. taky je zásadně zapovězena věta, v případě, že vám nabídnutá cena nevyhovuje: "Tak to je raději všechny hodím do popelnice.", buďte si jistí, že je pak budete cpát do kontejneru na separovaný odpad, přestože jste je před chvílí z toho kontejneru vylovili.

Reklama

Výběr článků

Načítám