Hlavní obsah
Barbora Baronová nachystala několik dalších projektů. Foto: Lucie Levá

Literární dokumentaristka Barbora Baronová: Hlas mužů je vnímán jako normativní

Dokumentární tvorbu českých žen z různých oborů se ve své nové knize rozhodla prozkoumat literární dokumentaristka a zakladatelka malého nakladatelství Wo-men Barbora Baronová. Publikace Ženy o ženách se na pulty knihkupectví dostane na přelomu listopadu a prosince.

Barbora Baronová nachystala několik dalších projektů. Foto: Lucie Levá
Literární dokumentaristka Barbora Baronová: Hlas mužů je vnímán jako normativní

Co je hlavním posláním knihy Ženy o ženách?

Cílem je zmapovat perspektivu třiceti českých dokumentaristek a zjistit, jakým způsobem tvoří. Dokumentaristky jsem vybírala z různých oblastí, aby vznikl zajímavý mix. Jejich věkové rozpětí je od třiceti do devadesáti sedmi let. Zastoupeny jsou ženy jak filmového, tak i literárního dokumentu, tato dvě odvětví jsou mi nejbližší.

K tomu jsem přidala umělkyně, novinářky a vědkyně, mezi nimiž panují obrovské rozdíly v přístupu k dokumentárnímu materiálu. Nechtěla jsem, aby byl projekt prospěšný jen vědě, vznikal jako součást mé disertační práce na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, ale i příjemcům dokumentárního obsahu. Chtěla jsem, aby věděli, jak ho číst, a tak vychází i jako kniha.

Před dvěma lety jste absolvovala výzkumný pobyt v Austrálii, kde jste vyzpovídala třicet tamějších dokumentaristek. Bylo stipendium impulzem ke vzniku námětu vaší disertační práce a následné publikace?

Téma své disertační práce jsem měla jasné už před čtyřmi lety, neplánovala jsem však, že vyústí do vydání knihy. V roce 2016 jsem si začala psát deníky ke všem svým realizovaným dokumentárním projektům.

Kladla jsem si v nich různé otázky, třeba ohledně eticky sporných situací, a přemýšlela, jak by je řešily jiné dokumentaristky. Z deníku vykrystalizoval set sto padesáti otázek. Před odjezdem do Austrálie jsem natočila první rozhovory, ale až tam jsem zjistila, že ve výzkumu můžu jít ještě mnohem dál.

Velmi podnětné pro mě bylo setkání s antropoložkou Diane Bellovou, jež v sedmdesátých letech dělala výzkum o aboriginských ženách v pouštních oblastech, kde se zdálo již vše objevené. Začala mezi nimi žít a dostala se k rituálům, které probíhaly pouze v přítomnosti žen, tudíž je muži nedokázali zmapovat. Právě ona mě seznámila s feministickou metodologií.

Ta například spočívá v nehierarchickém vedení rozhovorů a přiznání role autorky výzkumu. Jednou z metod je například akční výzkum, kdy můžete u respondentů vedle získání konkrétních poznatků docílit i změny v jejich přemýšlení o věcech.

Dostala jste od zkoumaných dokumentaristek zpětnou vazbu, že se něco takového stalo?

Myslím, že přínosné pro ně bude, když si přečtou názory na dokumentární praxi jiných žen a uvidí samy sebe v kontextu ostatních rozhovorů. Zpětnou vazbu tedy očekávám především až po vydání knihy.

V předchozích knihách jste často vystupovala ze své komfortní zóny, třeba při detabuizování témat v Intimitě nebo rozkrývání osudu politického vězně v Lágru Barbora. Tentokrát jste se vrhla na zmapování oboru, který je vám vlastní. Jak jste si udržela odstup?

Považuji naopak za dobré, že jsem si odstup moc nedržela. Snažila jsem se být každé dokumentaristce partnerkou. Do otázek jsem vkládala své subjektivní zkušenosti a rozhovory vedla spíše formou nehierarchického dialogu. Jsem přesvědčena o tom, že jsem tímto způsobem získala mnohem více poznatků.

Barbora Baronová

Foto: Lucie Levá

O českých ženách-dokumentaristkách zatím nevznikla ucelená publikace. Proč jim podle vás nebyla věnována větší pozornost?

Onen nedostatek zájmu podle mě vychází z toho, že ženy obecně nejsou v českém veřejném prostoru tolik slyšet. Hlas mužů je stále vnímán jako ten normativní. Při různých rešerších jsem přišla na to, že o ženách zpravidla píšou ženy. Abych však nebyla vůči mužům nespravedlivá, třeba Radim Kopáč vydal knížku Otočila jsem hlavu tím směrem, v níž přinesl rozhovory s českými literátkami.

Situace se dnes pomalu mění pro ženy k lepšímu. Přesto když jsem dohledávala třeba ženy v dokumentárním filmu, v klasickém kánonu jsem nacházela pořád jenom Helenu Třeštíkovou, Věru Chytilovou a až při hodně podrobných rešerších jsem zjistila, že už deset dvacet let před nimi tu vznikaly krátké dokumenty, například o výživě dětí, na nichž pracovaly ženy filmařky.

Vaše publikace je poměrně obšírná, má 992 stran. Zůstal navzdory jejímu rozsahu někdo, kdo se do ní už nevešel?

Až na jednu výjimku jsou v knize všechny ženy, se kterými jsem natáčela. Všechny rozhovory jsem autorizovala a kromě několika úprav, kdy jsme s respondentkami odstranily příliš citlivé záležitosti, třeba ohledně pracovních vztahů, jsou rozhovory naprosto otevřené.

Ve výsledku jsem měla přibližně devadesát tři hodiny nahrávek, které jsem postupně zpracovávala skoro tři roky. Editovat takto objemný materiál bylo náročné. Doufám, že podobně obsáhlou publikaci už nikdy dělat nebudu.

Co bude vaším dalším projektem?

V současnosti jich mám rozdělaných více a všechny se týkají žen. S fotografkou Ditou Pepe máme natočeno a nafoceno velké množství materiálu ze zahraničí, teď ho začínáme postupně zpracovávat.

V Austrálii jsem sice zkoumala dokumentaristky, ale v rozhovorech se odráží i téma tamější kultury, kořenů, migrace a jinakosti.

Projekt o ženách jsme realizovaly také v Jihoafrické republice, kde se jako velké téma stále ukazuje rasová segregace. A v Japonsku jsme se s Ditou zaměřily na neprovdané ženy, čímž jsme navázaly na naši předchozí knihu Slečny. Projekt vyšel knižně zatím jenom v Tokiu, v Česku se představil v podobě výstavy. Na dokončení těchto mezinárodních projektů musíme nejprve sehnat finance.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků