Článek
V Evropě úspěšná dvojice se přitom v Mahenově divadle nezavděčila ani znamenitými Radúzem a Mahulenou.
Co ještě je možné objevit v Těsnohlídkovi po Janáčkovi (1924), který v libretu mistrovsky vycizeloval dialogy, a po Pitínském, který dílo vrátil na scénu ve Slováckém divadle v roce 2004?
Inu s tandemem SKUTR hodně. Martinčanovi a Pražákovi je lhostejná bílovická a líšňácká hanáčtina, zbožštěná jednou provždy Karlem Högrem. Odkázali na obecnější sdělnost paralely střetů ve světě zvířat a lidí, Těsnohlídkem dovedenou ke chvíli liščího svatebního štěstí, Janáčkem, Pitínským a uskupením SKUTR k tragice smrti.
Fatranské halekačky a popěvky z Lašska
Do závratných výšin nesou hudební plán Petra Kalába fatranské halekačky, huculské chorovody a popěvky z Lašska i Polska, zvládané hlavně Lucií Schneiderovou a Zuzanou Ščerbovou. Kompatibilnost s celkem a originální invenci prokazují Jakub Kopecký (scéna) a Linda Boráros (kostýmy).
Inscenátoři nevymýšleli liščí, jezevčí nebo komáří masky, vše je znakové. Bystrouška Magdaléna Tkačíková dráždí a provokuje okolí jen ocasem, Skokana Martina Slámu charakterizuje žabí ruka a dýchání tvářemi.
Lidé i fauna na scéně, hlavně Farář (a Jezevec) Ondřej Mikulášek nebo Revírník (a pes Lapák) Vladimír Krátký – to jsou povzdechy nad ztraceností člověka ve stáří, nad nesplněnými sny a nad marností pinožení.
Bystrouška a Zlatohřbítek (Martin Veselý), to je vzájemné uhranutí, nespoutanost a rozlet. Vše je zdůrazněno choreografií Adély Stodolové Laštovkové.
Ne náhodou jsem připomněl, co určovalo už skoro stoletou cestu Bystroušky často i stojatými vodami české kultury. Pojetí režijního tandemu SKUTR je jejím hodnotným pokračováním.