Liba Švrčinová vydala knihu o tom, jak manžel ze msty zavraždil jejich dvě děti

Věděla jsem, že knihu jednou napíšu, ale opravdu se k tomu odhodlat a říci si, že ano, to bylo dost tvrdé. Po jedenácti letech od odsouzení Dolejše nastala kritická situace, kdy jsem potřebovala nějakou legální zbraň k sebeobraně. Došlo mi, že kniha je přesně to, co potřebuji.

Ne, ale měla jsem poměrně přesnou představu, co potřebuji. Knihu dokumentárního charakteru, kterou bych mohla předložit vězení, posudkové komisi i takzvanému styčnému důstojníkovi, který funguje mezi vězením a obětí. Aby podávala obraz toho, co Dolejš udělal. V českém vydání ta nutnost už neexistovala, proto ji Marie Bělíková přepracovala. Hlavně zpřeházela kapitoly a zdůraznila beletristický charakter vyprávění. Fakta jsou ale pravdivá.

Kritický bod byl daleko před svatbou. To mi bylo dvacet dva, člověk neměl žádnou zkušenost. Dostala jsem týden dovolené a se spolupracovnicí, která byla také Češka, jsme jely do jižní Kolumbie k jezeru. Vzaly jsme si stan a užívaly si. Jely jsme tam stopem, zpátky nás vzali kluci, kteří měli ještě před sebou tři sta padesát kilometrů, tak jsem jim nabídla, aby přespali u nás v obýváku. On kvůli tomu strašně vyjel. Došlo mi, že byl takový majetnický. Nebylo jasné, do jaké míry je silné jeho nutkání mít někoho absolutně pod kontrolou.

Ohlasy byly moc hezké. Pomohla mi po legální stránce. Dolejš, když si ji přečetl, tak mu bylo jasné, že ho nepropustí. Musel žádost odložit na tak dlouho, že v tom vězení zemřel. Možná bych to měla vysvětlit. To je klíčová část kanadského práva. Byl odsouzen na doživotí, že po pětadvaceti letech si může požádat o propuštění. Po jedenácti jsem zjistila, že existuje klauzule slabé naděje, že kriminálník za takzvané dobré chování si může požádat o propuštění po patnácti letech. Otevřela jsem si noviny a na chodníku málem omdlela. Najednou jsem si uvědomila, že mám už jen čtyři roky. Musím něco udělat, abych mu tuto možnost zhatila.

Nějaká moudrá hlava řekla, že tvrdá česká palice snese hodně. Ze začátku bylo jasné, že ty děti nenáviděl, aby se pomstil mně. Byl to zbabělec, který měl strach zaútočit přímo. V případě, že bych skončila, tak by vyhrál. Tu radost jsem mu nechtěla dopřát. Otec měl selský rozum a říkal: Člověk by měl dělat to nejlepší, co je v jeho silách. To ve mně zůstalo.