Článek
Jaké jsou vaše první vzpomínky na hru na kytaru?
Dostal jsem ji k jedenáctým narozeninám. Pamatuji si, jak jsem seděl u knihy, která se jmenovala Hraj za jeden den. Naučil jsem se to během toho odpoledne.
Říkáváte, že jste se naučil hrát v tom týdnu, kdy vyšel singl I Want to Hold Your Hand od Beatles. To byla náhoda?
Částečně to byla náhoda. Beatlemania byla v listopadu 1963 v plné síle a já jsem měl zrovna narozeniny. Rodiče mi konečně koupili kytaru, o kterou jsem je prosil přes rok.
Můj otec chtěl, abych se učil hrát na saxofon, ale mě víc nadchl zvuk kytary. Obzvlášť mě bavila anglická kapela The Shadows. Díky obrovské popularitě Beatles se kytara stala přijatelnou a já se na jedenácté narozeniny s jednou probudil. Nikdy jsem ji už neodložil.
Laurence Juber hrál mimo jiné s Paulem McCartneym.
Ve třinácti jste si začal hrou na kytaru vydělávat. Byla to výdělečná brigáda?
Bylo to placené lépe než hlídání dětí, práce v supermarketu nebo mytí aut sousedů. Ale nejdůležitější bylo, že jsem získával zkušenosti. Mohl jsem hrát se staršími muzikanty a naučit se od nich hodně o hudbě.
Klasickou kytaru jste pak i vystudoval. Jak důležité pro vás bylo hudební vzdělání?
Začal jsem se studiem klasické kytary, protože jsem chtěl hudbu studovat dál. Pro další studium to bylo nezbytné. Uvědomil jsem si, že pokud chci mít kariéru, měl bych být všestranný kytarista. Také mě hodně zajímal styl fingerstyle. Později jsem si uvědomil, že rozdíly mezi klasickou a popovou kytarou nejsou tak důležité jako znalost hudebních stylů.
V Londýně jste pracoval jako studiový muzikant. Různí umělci si vás mohli najmout pro nahrávání svých alb. S kým jste pracoval?
Hrál jsem na prvním Project albu Alana Parsona, nahrával jsem se zpěváky, jako jsou Charles Aznavour, Rosemary Clooney nebo Cleo Laine. Natáčel jsem soundtrack k filmu Špion, který mě miloval. Podílel jsem se na hitech francouzského diskotékového umělce Cerroneho a pracoval jsem v kapele televizní show Davida Essexe.
Na jakou nahrávku jste pyšný?
To je těžká otázka. Nejprodávanější album, na kterém jsem hrál, byl soundtrack k filmu Hříšný tanec. Jsem pyšný na svou práci s kapelou Wings a na nahrávky s Alem Stewartem. Z vlastních nahrávek mám rád LJ Plays The Beatles. Je to dokonalé spojení lásky k sólové kytaře a hudby Beatles. Také je to mé první album, které produkovala má žena Hope.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste hrál v kapele Wings Paula McCartneyho. Pamatujete si, kdy jste ho poprvé potkal?
Poprvé jsem ho potkal ve studiu v Londýně. Jenom jsme se pozdravili. Podruhé jsme se potkali v jiném nahrávacím studiu, kde byl se svou ženou Lindou a Dennym Lainem. Pořádně jsme se seznámili, až když jsem se ucházel o místo ve Wings. Pamatuji si, že jsem si říkal, jak je skvělé, že hraji s McCartneym.
Co nejzajímavějšího jste s Wings prožil?
Nahrávání v Abbey Road, chvíle na Paulově farmě ve Skotsku, hraní na jevišti s ní. Všechno to bylo vzrušující. Pamatuji si, že velké potěšení bylo, když jsem naše nahrávky poprvé slyšel v rádiu.
Jak jste se dostal ke skládání a nahrávání filmové hudby?
Jako studiový muzikant jsem hrál ve stovce soundtracků. Psaní pro film je úplně jiný zážitek. Není to cesta, kterou bych vědomě sledoval. Soustředil jsem se na koncertování, ale užíval jsem si možnost psát pro orchestr. Naposledy jsem skládal pro videohru.
Jak už jste zmínil, vaše kytara zní i ve filmu Hříšný tanec. Máte ho rád?
Viděl jsem ho jednou, je docela zábavný. Když jsme nahrávali She’s Like the Wind a Time Of My Life, neměli jsme tušení, jaký bude mít úspěch.
Nahrál jste přes dvacet sólových alb. Čím se od ostatních liší to poslední Fingerboard Road?
Rád bych si myslel, že na každém z vydaných alb jsem se posunul. Fingerboard Road má eklektičtější repertoár a je také větší improvizací než předchozí alba. Snažím se pořád objevovat nové způsoby, jak kytaru kreativně využít.
Mám radost z písničky Won´t Get Fooled Again, poprvé v životě aranžuji píseň od The Who. Když jsem ji hrál poprvé, byl v publiku kytarista té kapely Pete Townshend. Líbila se mu.