Hlavní obsah
Skupina Jarret, Michal Kadlec první zleva. Foto: archív kapely

Kytarista Michal Kadlec: Nebojíme se žánrových přesahů

Liberecké folkrockové skupině Jarret bylo loni pětadvacet let. Dosud vydala pět řadových alb, z nichž kolekce Vztahem zapni z roku 2006 získala nominaci na žánrovou cenu Anděl v kategorii Folk a country. Na otázky odpověděl spoluzakladatel kapely, kytarista a zpěvák Michal Kadlec.

Skupina Jarret, Michal Kadlec první zleva. Foto: archív kapely
Kytarista Michal Kadlec: Nebojíme se žánrových přesahů

Očekával jste v roce 1992, že vydržíte čtvrt století?

Překvapilo mě to. Když Jarret vznikl, mně a baskytaristovi Markovi Štulírovi bylo sedmnáct a naší zpěvačce Hance Skřivánkové čtrnáct let. Kdybychom tušili, že nám to tak dlouho vydrží, asi bychom si v první řadě vybrali nějaký smysluplnější název. Jméno Jarret byl totiž takový vtípek.

Hrávali jsme tehdy na sedáncích a nebavilo nás v osmi, devíti lidech dokola obehrávat převzaté písničky od Nedvědů a podobně. Udělali jsme si tedy partičku bokem a pustili se do trochu tvrdšího stylu. Když jsme jako nové hudební těleso hledali název, shodli jsme se na tom, že buď musí něco znamenat, anebo nesmí znamenat vůbec nic. Nakonec zvítězila druhá varianta. V encyklopedickém slovníku jsme našli francouzské slovo jarret, což sice v překladu znamená lehký nesený tanec, ale nám se líbilo vizuálně.

Proto ho vyslovujete česky?

Přesně tak, to byl ten vtípek. Kvůli tomu se nám pak stávalo, že nás na festivalech méně vzdělaní moderátoři uváděli jako džaret, ti vzdělanější jako žaré, ale mýlili se všichni. Navíc byl na začátku ten název i trochu zavádějící, jelikož některým lidem evokoval francouzského muzikanta Jeana Michela Jarreho, a tak od nás čekali spíš nějaký jazz.

To ale nebyla vaše jediná zvláštnost, že?

Byli jsme kapela s bicí soupravou, což byl tehdy na folkových festivalech málem důvod k vypískání. Přesto jsme v roce 1997 natočili s bicími první cédéčko Hic non sunt leones. Vyslechli jsme si za to hodně jízlivých poznámek, ale nám přišlo hraní s bicími normální.

Vy si vůbec neděláte násilí s nějakou stylovou čistotou.

Nebojíme se žánrových přesahů. Kritici nám to dost dlouho vyčítali, protože když si člověk poslechne naše alba, najde na nich kromě folku také věci s jazzovým nádechem, bigbít či doteky s elektronikou v písničce Zakopaný pes z roku 2002.

Kořeny máme ve folkrocku, protože jsme vyrůstali na písničkách Vládi Mišíka, Petera Gabriela, Stinga a podobných tvůrců. Někteří z nás poslouchali i Honzu Nedvěda, Spirituál kvintet i trampské písně a náš dlouhou dobu hlavní autor Bohouš Vašák vyrůstal na deskách Metalliky nebo Janka Ledeckého.

Je vaše žánrová rozmanitost programová?

Není. Osobně nicméně razím heslo, že by člověk měl dělat to, co ho baví, a tudíž je vlastně jedno, jakou hudbu tvoří. Míchání stylů mě zajímá, nebavilo by mě ale hrát dechovku nebo pravověrnou country.

Občas nám také lidé říkají, že nedržíme linii písničky. Některé aranžérské zvraty jim přijdou divné. Já mám však pocit, že je to divné pro ně, jelikož nám to přijde zajímavé a normální.

Co vás přivedlo ke koketování s elektronikou?

Přišlo to po odchodu Bohouše Vašáka v roce 2003. Byl to náš hlavní autor a my moc nevěděli, kudy dál. Dalo nám to prostor pro širší aranžmá, a tak jsme začali samplovat nástroje do smyček a hledali jsme hudební cestu. Bohouš pak pro nás ještě několik roků skládal, ale asi před deseti lety v podstatě přestal a od té doby je to na nás ostatních.

Na posledním albu Soulásky a samolásky z roku 2016 už od něho není nic, a tak jsme na ně natočili například dvě své verze písniček od kapely Pohromadě na přehradě. Hrává tak čtyřikrát do roka, ale její tvorba je skvělá, a tak jsme ji chtěli připomenout.

Která deska z vaší diskografie je pro vás osobně nejsilnější?

Na prvním albu jsou sesbírané písně z dob našich začátků. Všechny jsou naprosto upřímné, ale mají neduhy prvních nahrávek. Pro mě je tedy asi nejsilnější album Unikat z roku 2002. Nahrávali jsme ho s Michalem Němcem z Jablkoně, který ho produkoval a vtiskl do něho kus své osobnosti, a bylo pro nás první takříkajíc dospělé.

Mám ale rád i album Za hrany z roku 2011 nebo poslední Soulásky a samolásky. Pracovali s námi na něm Lukáš Martínek a Peter Binder a natočili jsme je za poměrně krátký čas, asi za deset dnů.

Vaše poslední album Soulásky a samolásky vyšlo v roce 2016. Kdy bude další?

Nikdy jsme nebyli moc rychlí, naše desky vycházely tak po čtyřech, pěti letech. V současné době je tu navíc problém se samotným formátem cédéčka. Dříve jsme jeho vydání brali jako uzavření určité kapitoly, ale to už se v posledních letech neděje.

Z mého pohledu je tedy vydat cédéčko fajn, ale současně mám pocit, že ten nosič je relikt minulosti. Přijde mi lepší nahrávat písně s videoklipy a pouštět je ven přes internet. O tom, jak to budeme dělat dál, se ještě budeme bavit.

Pohráváme si s myšlenkou nahrát album pro děti. V naší kapele je to aktuální téma. Také nás napadlo, že bychom mohli nahrát album z písniček souputníků naší generace.

Pracovně jsme ho pojmenovali Generace a byly by na něm písně kapel, které s námi hrávaly, už neexistují, ale zbyly tu po nich hezké písničky. Uvidíme, plánů je dost.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků