Hlavní obsah
Krajina po ekologické katastrofě (Michal Nagyál, Kalamity, 2017). Foto: Jan Šída, Právo

Krajinářství v pojetí mladé generace: vytěžená paseka i gigantický divočák

Výstavou osmi výtvarníků Rozbřesk, která trvá do 27. května, představuje Východočeská galerie v Pardubicích současnou tuzemskou krajinářskou tvorbu. Všichni autoři, až na jednu výjimku, se narodili na konci osmdesátých let a na začátku devadesátých let minulého století, a spojuje je tedy jistý generační pohled na věc.

Krajina po ekologické katastrofě (Michal Nagyál, Kalamity, 2017). Foto: Jan Šída, Právo
Krajinářství v pojetí mladé generace: vytěžená paseka i gigantický divočák

Žánrový rozptyl jejich tvorby sahá od přesných realistických přírodních vhledů až po rozostřené fantaskní vize. Přírodu jako hluboké panenské lůno bez lidské přítomnosti chápe Adam Kašpar.

Propletené kořeny, kmeny obrostlé mechem a divoká bystřina deroucí se mezi kameny evokují takřka prehistorické tajemno. Jediným živočichem, se kterým se na jeho plátnech setkáme, je gigantický divočák s pootevřenou rudou tlamou s dravými kly. Zvíře vypadá spíše jako prehistorický predátor než obyvatel našich hvozdů.

Ivana Mrázková zahalila svou krajinu ještě více do inverzních oparů a cárů mlhy. Na oleji Orlické hory vytvářejí studené barvy dojem toho, že chlad přetéká z díla do interiéru a vstupuje do člověka, který se na obraz dívá. Michal Nagypál do obrazů vkládá i kritiku devastace přírody a hraje na ekologickou notu. Olej Kalamity ukazuje vytěženou a zplundrovanou paseku, pod inkoustově temnou oblohou a nukleárním sluncem. Takhle asi bude vypadat krajina po atomovém výbuchu.

Eva Vápeníková stojí mimo vzpomínanou generaci a vymyká se taktéž výtvarným pojetím. Krajinu vidí více jako rozostřený horizont, spíš tušený než viděný. V některých momentech její vize evokují první archaické fotografické pokusy. Tato prvoplánová neuchopitelnost posouvá daný vizuální jazyk do nových dimenzí.

Rozbřesk,I. Mrázková-Orlické hory.

Foto: Jan Šída, Právo

Silná tradice

Podobnou cestu volí i Lenka Falušiová a Alena Kožená, které však využívají kontrastu pouze černé a bílé barvy.

Klasické krajinářství má u nás velmi silnou tradici. Období romantismu či realismu položilo určité estetické danosti a jména jako Slavíček nebo Chitussi mají dodnes velkou váhu. Tradice je sice důležitá, ale často dalším generacím tvůrců svazuje ruce. Pardubická výstava však ukazuje moderní krajináře coby sebevědomé a emancipované tvůrce, kteří jdou vlastní cestou.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků