Hlavní obsah
Pavel Voráček je při svých koncertech ve světě hrdý český muzikant. Foto: Lucie Levá

Klavírista Pavel Voráček: Pokud neprožívám napětí, výkon je horší

Pavel Voráček je absolventem pražského Gymnázia Jana Nerudy a HAMU. Hru na klavír a komorní hudbu studoval i na Birmingham Conservatoire ve Velké Británii. Během studií získal řadu cen v různých interpretačních soutěžích. Vystupuje u nás i v mnoha dalších zemích.

Pavel Voráček je při svých koncertech ve světě hrdý český muzikant. Foto: Lucie Levá
Klavírista Pavel Voráček: Pokud neprožívám napětí, výkon je horší

Klavírista, jenž je v hudebních kruzích považován za virtuózního hráče, působí i jako pedagog. Mimo jiné se představí 29. dubna na svém sólovém koncertu v pražských Emauzích.

Proč je vaším osudovým nástrojem klavír?

Je za tím nejspíš rodinná danost. Moji rodiče totiž na klavír také hráli, takže u nás zněl neustále. Táta se věnoval rockové hudbě, což ostatně dělá dodnes, a byl v tom úspěšný. Začal jsem hrát také a rodiče se mě v mých pěti letech zeptali, jestli se chci hudbě věnovat vážně. Vzpomínám si, že jsem stál u křesla v obýváku a řekl jsem, že ano. Tím to začalo.

Mým prvním pedagogem byl Jan Tůma. Na Gymnáziu Jana Nerudy jsem se pak osudově setkal s Martinem Ballým, kterého považuju za svého nejzásadnějšího pedagoga. Naučil mě všechno, co umím. Inspirativní osobností pak byl Miroslav Langer, který doplnil mé vzdělání na pražské HAMU.

Pavel Voráček.

Foto: Lucie Levá

Chtěl jste také hudbu skládat?

Jako kluk jsem pár skladbiček napsal. Jsou ale v rodinném archivu a asi tam i zůstanou. Skládání pro mě tehdy bylo především příjemné trávení volného času. Nemyslím si, že by ty skladby měly nějakou větší hodnotu. Teď už nechávám skládání na těch, kteří pro to mají nadání.

Jak přistupujete k interpretaci skladeb?

Velice komplexně. Snažím se vyhledat informace o autorovi, seznámit se s jeho dalšími skladbami, poslechnout si interpretaci díla jinými hudebníky, zajímají mě i historie skladby či doba, ve které vznikla. Je také rozdíl mezi tím, jestli skladbu hraju poprvé, anebo opakovaně. Každá pódiová zkušenost je výjimečná a posunuje interpretaci dál. Díky praxi a množství přehraného repertoáru mám už dnes větší nadhled. Získat ho lze právě jenom zkušeností.

Jste trémista?

V tomhle mám docela štěstí. Když jsem v patnácti letech mohl hrát v pražském Rudolfinu na koncertu Josef Suk uvádí mladé talenty, tak se to u mě zlomilo. Předtím jsem se bál, bylo ve mně velké napětí. Když jsem ale tenkrát vešel do obrovského sálu plného lidí, najednou to ze mě spadlo. A zůstalo to tak.

Od té doby prožívám před koncertem určité napětí, ale není to tréma. Kromě toho jsem přišel na to, že pokud ve mně to napětí před vystoupením není, výkon na pódiu je pak horší.

Takže napětí před koncertem máte asi docela rád.

Možná ano. Na druhou stranu se ale snažím pro intepretaci při přípravách udělat maximum, takže si při tom napětí současně říkám, že jsem víc udělat nemohl a stane se to, co se má stát.

Pavel Voráček u svého nástroje.

Foto: archiv umělce

Jak jste se dostal na koncert Josef Suk uvádí mladé talenty?

Byl za tím interní konkurz tehdejšího Gymnázia Jana Nerudy. Josef Suk s ním úzce spolupracoval, což bylo pro všechny studenty velmi přínosné. Po vystoupení v Rudolfinu jsme se asi na pět minut setkali. Byl nesmírně srdečný a pronesl i slova podpory. Bylo to inspirativní setkání. Snažím se vzory hledat kdekoli, ať už je to v hudbě, nebo malířství.

Proč zrovna v malířství?

Mám k němu vřelý vztah, v galeriích trávím část volného času. Je to pro mě i jeden ze studijních úkonů v době, kdy chystám interpretaci nové skladby. Skrz obrazy poznávám dobu, ve které vznikla.

Mám krásný zážitek z vídeňské galerie Albertina na výstavě děl Rafaela Santiho. Stál jsem před jedním jeho obrazem a rozplakal se. Byl tak nádherný a výjimečný, že mě to nesmírně silně zasáhlo. Opět jsem si při tom uvědomil, že stojím na dosah skutečnému umění. Rafael vytvořil to, po čem všichni umělci prahnou – ideál, který v lidech vyvolá silnou emoci.

Spojují se vám obrazy s konkrétními skladbami?

Spíše s hudebními obdobími, v nichž vznikly. Když hraju klasicistní skladbu a stojím před obrazem, který v té době někdo namaloval, vnímám v něm určité prvky, jež se pro mě spojují s hudebním dílem.

Býváte označován jako klavírní virtuos. Co muzikant musí zvládnout, aby si ten přídomek zasloužil?

Virtuozitu považuju za široký pojem. Znamená pro mě, že muzikant komplexně ovládá svůj nástroj. Nejde třeba jenom o rychlost hry nebo o to, že se na koncertě takzvaně blýskne. Virtuozita je schopnost dokonale ovládat nástroj a předávat umělecký zážitek z díla.

Já sám se ale za virtuosa nepovažuju. Vnímám se jako klavírista, a pokud mi někdo dává lichotivý přídomek, pak je to ocenění mé dosavadní práce.

Pavel Voráček koncertuje doma i v zahraničí.

Foto: Lucie Levá

Hrajete i ve světových sálech. Jaký věhlas má v zahraničí česká klasická hudba?

Vnímám, že velice dobrý. Zároveň ale vím, že za propagací určité země je v dnešní době cílená kampaň, a domnívám se, že ta, která se týká české hudby, by mohla být lepší. Dvořák nebo Janáček jsou naše symboly, které svět respektuje a váží si jich. Určitě ale máme i spoustu jiných skvělých autorů.

Jste hrdý český muzikant?

Jsem, a je to velmi příjemný pocit. Dvojnásobné je to v okamžiku, kdy interpretuju skladby českých autorů. Stalo se mi, že když jsem hrál naši hudbu Čechům žijícím v Číně, mnozí se při koncertu rozplakali. Cítil jsem s nimi v tu chvíli silné vzájemné propojení.

Kdo byli či jsou vaši oblíbení autoři?

Myslím si, že skoro pro každého pianistu je kolem osmnáctého a devatenáctého roku favoritem Chopin. Neminulo to ani mě. Potom jsem si poměrně složitě hledal cestu ke klasicismu. Měl jsem však štěstí, neboť jsem potkal kolegu houslistu Petra Macečka, který mě přivedl k Beethovenově tvorbě. Naše společná práce mi pomohla najít k interpretaci jeho skladeb cestu i vztah, což se vlastně týká celého klasicistního období.

Momentálně pracuji na nastudování všech dvaatřiceti Beethovenových sólových klavírních sonát a těším se, až je příští rok souborně provedu. I díky této práci je pro mě dnes Beethoven zásadním autorem. Na druhou stranu miluju jakoukoli hudbu, která ke mně přijde. Dává mi totiž smysl života.

Co vás v dohledné době čeká?

S mezzosopranistkou Národního divadla Michaelou Zajmi a barytonistou Lukášem Zemanem vystoupíme 2. března v Paříži. Zásadní pro mě bude sólový koncert Tajuplné světy Roberta Schumanna, který odehraju 29. dubna v Praze v Emauzích. Spolupracuji na něm se svou novou agenturou Czech Artists Management International.

V létě budu učit na Jihočeských klavírních kurzech v Blatné, čeká mě recitál v Písku. Na podzim odehraju další koncerty, například v Poličce, a příští rok budu vystupovat s Beethovenovými klavírními sonátami, jak už jsem zmínil. Na to se těším. Stane se to v roce, kdy si připomeneme dvě stě padesát let od Beethovenova narození.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků