Hlavní obsah
Petr Malásek a Hana Hegerová na snímku z roku 2007. Foto: Profimedia.cz

Klavírista a skladatel Petr Malásek o Haně Hegerové: Měla v sobě neskutečnou magii

Petr Malásek spolupracoval s Hanou Hegerovou, která v úterý ve věku 89 let zemřela, od konce osmdesátých let. Tvořili spolu nerozlučnou uměleckou dvojici a také v osobním životě byli dobří přátelé. Klavírista a skladatel o ní v rozhovoru říká, že v hudbě byla „jeho mistrová“.

Petr Malásek a Hana Hegerová na snímku z roku 2007. Foto: Profimedia.cz
Klavírista a skladatel Petr Malásek o Haně Hegerové: Měla v sobě neskutečnou magii

Kdy jste se s paní Hegerovou potkali?

Bylo to před revolucí, na konci osmdesátých let. Byl jsem členem TOČR (Tanečního orchestru Československého rozhlasu, pozn. aut.), měli jsme koncert a ona na něm hostovala. Tam jsme se potkali poprvé.

Možná proto, že její písničky byly hodně postavené na pianu, si mě zapamatovala a potom mě oslovila na záskok. Vypadl jí její tehdejší pianista a ona potřebovala odehrát koncerty v Bonnu a Mnichově. Má první vystoupení s ní tedy byla takhle důležitá. Byl jsem nervózní, ale zvládli jsme to. Zřejmě byla spokojená, protože jsme od té doby spolupracovali dál.

Čím vás jako zpěvačka zaujala?

S TOČR jsme doprovázeli spoustu zpěváku, ale při vystoupeních s paní Hegerovou jako by se zastavil čas, možná celý prostor. Najednou všechno znehybnělo, my i diváci jsme zůstali jako oněmělí. Měla v sobě neskutečnou magii.

Nezapomenu například na koncert na Novotného lávce v Praze pro izraelské studenty, kteří samozřejmě neuměli česky. Hana Hegerová přišla na pódium, začala zpívat slovenskou lidovku a studenti během deseti vteřin mlčeli jako pěny. Přitom to byli vesměs mladí lidé, kteří celý den chodili v Praze po hospodách a vůbec nevěděli, na čí koncert jdou. To, co Hana Hegerová na pódiu převáděla, byla vysoká škola práce s publikem.

Dokázala takto oslovovat publikum vždycky?

Musím říct, že ano. Měli jsme například několik až měsíčních angažmá v německých divadlech. Hráli jsme stále na jednom místě a v sále se střídali diváci, z nichž ne všichni ji znali. Někteří se někde doslechli, že je to zajímavé, a tak se přišli podívat. Divadlo bylo každý večer plné a paní Hegerová publikum pokaždé dostala takříkajíc do kolen.

Přitom to neměla jednoduché, protože její zahraniční program byl mnohajazyčný. Zpívala česky, slovensky, německy, jidiš, anglicky i francouzsky. Pokaždé ale trvalo jen pár minut, než publikum v tom dobrém smyslu slova svým výkonem a osobností zhypnotizovala.

Podle čeho si vybírala písně do repertoáru?

Podle pocitu. Byla velmi emotivním příjemcem hudby. Byla taková, která pro ni měla určité kouzlo, a ona ani nevěděla proč. Stejně tak pro ni jiné písně kouzlo neměly, a mohly být přitom z mého pohledu geniální. Její pocit byl pro ni zásadním kritériem.

Stejně tak přistupovala k textům. Když ji slova fascinovala, bylo vyhráno a ona byla úplně nadšená.

Jaké byly hovory s ní o hudbě?

Byla velmi vzdělaná posluchačka. Vyznala se i ve vážné hudbě, kterou ráda poslouchala, znala nahrávky různých skladeb od různých dirigentů a měla doma spoustu desek. Kromě toho milovala rádio. Když byla doma, měla ho neustále puštěné. Na hovory o hudbě byla velmi fundovaný partner.

Měla také hezké postřehy. Neuměla moc hudební terminologii, neřekla například, abych někde zahrál septakord. Místo toho mi řekla, abych na tom místě zahrál něco šišatějšího. Přesto jsme si velice dobře rozuměli.

Jak na ni budete vzpomínat?

Víte, myslím si, že jsem strašně zaujatý. Bytostně jsem ji uctíval, doslova miloval. Pro mě to byla paní, která mi otevřela svět, otevřela mi dveře do světa hudby. Vyučil jsem se u ní, byla to má mistrová. Vedle ní jsem se naučil v podstatě všechno, co v muzice umím.

Navíc jsme si opravdu výjimečně rozuměli. A nejenom my dva, ale celý náš tým, ať už to byli kapela, zvukaři, osvětlovači, či celé rodiny. Vznikla skvělá parta, která se vždycky ráda viděla.

Poté, co se v roce 2011 rozhodla, že přestane zpívat, jsme se dál navštěvovali. Chodili jsme na návštěvu do jejího maličkého bytu, smáli se tam a ona byla šťastná.

Měla smysl pro humor?

Obrovský. Milovala chytrý humor. Říkala, že se v ní mísí různé krve, že je v ní i indiánská a židovská. A právě židovský humor měla nejraději. Vždycky, když jsme se potkali, tak první, na co se zeptala, bylo, jestli neznáme nějaký nový vtip. Velice ráda se smála a byla ráda, když jsme se smáli s ní.

Také hledala často humor v písničkách. Nechtěla být smutnou dámou, ač ji tak má spousta lidí v hlavě. Kouzlo na koncertech bylo v tom, že lidé plakali a o pár minut později se začali smát. Míchání emocí mistrně ovládala. To je pro mě Hana Hegerová.

Co pro vás její odchod z tohoto světa znamená?

Skončila pro mě jedna etapa, ve které jsem zažil své vůbec nejhezčí muzikantské chvilky. I když jsme od roku 2011 nehráli, byli jsme neustále v kontaktu, pořád jsme si volali a já věděl, že tu stále někde je. Teď po ní zůstalo prázdné místo. Myslím si, že po určitých lidech nejde zaplnit.

Budu na ni vzpomínat s úctou a vždycky, když si budu nalévat borovičku, připomenu si, že ona by si ji nalévala také. Bylo to její oblíbené pití, v tom byla správná Slovenka.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků