Hlavní obsah
Sharon Kam se těší, že v Praze představí špičkové hudebníky. Foto: Lucie Levá

Klarinetistka Sharon Kam: Líbí se mi, že je klarinet žena

Izraelská klarinetistka Sharon Kam patří už více než dvě desetiletí ke špičkám svého oboru. Jako sólistka spolupracuje s předními světovými orchestry i dirigenty, věnuje se i komorní hře. Natočila řadu alb. Jako kurátorka komorní řady festivalu Dvořákova Praha uvede v Praze v září čtyři koncerty věnované klarinetu v jeho nejširších souvislostech.

Sharon Kam se těší, že v Praze představí špičkové hudebníky. Foto: Lucie Levá
Klarinetistka Sharon Kam: Líbí se mi, že je klarinet žena

Co bylo hlavním důvodem, že jste přijala nabídku stát se kurátorkou komorní řady?

Je to příležitost pozvat do Prahy své dlouholeté hudební přátele a společně představit naše nejlepší koncertní programy. A to v tomto nádherném městě, kde si po koncertě dáme dobré pivo a ve volných chvílích si budeme užívat Prahu. Pro mě to bude po všech stránkách perfektní týden. A doufám, že i pro posluchače.

Vaše koncepce komorní řady představuje klarinet v široké škále repertoárových i zvukových možností a v kombinaci s ostatními nástroji. Byl to váš záměr?

Absolutně. Klarinet je dnes v jiné pozici než před dvaceti lety, je mnoho vynikajících hráčů i hráček, ale stále je vzácností, když klarinetistka chce představit tento nástroj nejen sólově, nýbrž ve všech jeho nejjemnějších fasetách. A to je smyslem mé koncepce, v níž zazní nejen Mozartův klarinetový koncert, ale i jeho, Brahmsův a Regerův klarinetový kvintet a další skladby od Schumanna, Debussyho až po Schönberga, Bartóka a Messiaena.

Na festivalu zahrajete Mozartův Koncert pro klarinet A dur, s nímž jste ve svých šestnácti letech debutovala s Israel Philharmonic orchestra pod taktovkou Zubina Mehty. Hrajete ho již třicet let. Jak se během té doby vyvíjel váš vztah k tomuto dílu?

U Mozartova koncertu nikdy neodkryjete absolutně všechny jeho krásy a tajemství. Ale v každém věku se o to můžete pokoušet. V deseti letech v něm uslyšíte něco úplně jiného než v devadesáti. Mozart má v sobě velkou hloubku a mnohostrannost. A čím víc o té hudbě víte, tím více jí rozumíte, ale o to hůř se vám hraje, protože chcete vyjádřit všechno, co je v ní obsaženo.

Záleží také na nástroji. Poprvé jsem tento koncert v Praze hrála na basetový klarinet s hlubokým A, na jaký hrál i Anton Stadler, pro něhož Mozart koncert psal. A nový nástroj, na který hraju, také proměnil můj vztah k tomuto dílu. V neposlední řadě záleží i na orchestru a dirigentovi, s nímž koncert hrajete a který je vaším blízkým partnerem.

Vzpomínáte si na pocity, s nimiž jste v šestnácti letech hrála tento koncert poprvé? 

Pamatuju si, že v publiku seděl můj učitel a moje maminka a že jsem si to uvědomovala a zaznamenala jejich reakce. Vyčerpávalo mě to tak, že jsem skoro nemohla hrát. Napodruhé už to bylo o mnoho lepší.

Také jsem předtím neměla mnoho příležitostí hrát s orchestrem, a i když máte dílo dobře nastudované, když předstoupíte před orchestr, všechno je jinak. Ale hlavně mi bylo šestnáct, co v tomhle věku o té hudbě víte? Dneska si ji už vychutnávám.

Sharon Kam

Foto: Lucie Levá

Věnujete se soudobé hudbě, mnohá díla jste premiérovala a řadu z nich také nahrála. Co je pro vás rozhodující, abyste si řekla, ano, tohle dílo chci uvést do života?

To je dobrá otázka, ale nevím, jestli na ni dokážu odpovědět. Jsem intuitivní bytost, a nejde tedy o racionální rozhodnutí. Ta skladba mě musí čímsi oslovit, musím rozumět její hudební řeči, abych dokázala z puntíků na papíře stvořit živou hudbu.

Někdy trvá týdny, než se s ní sžiju. A pořád je tu riziko, že se to nepodaří a že investuji spoustu práce do něčeho, co nebude mít žádoucí výsledek. Takže chci mít stoprocentní jistotu, že do toho půjdu. A že se mohu pod to provedení takříkajíc s plnou odpovědností podepsat.

Každé první uvedení činí z interpreta zároveň spolutvůrce skladby…

Přesně tak. Skladatel píše na papír, ale já tu skladbu musím přivést k životu, takže je to tak trochu i mé dítě. A proto si s ním musím už předem dobře rozumět.

Nahrála jste album Opera s díly belcantových italských skladatelů. Vím, že opera patří k vašim velkým láskám, ale není to i proto, že klarinet má k lidskému hlasu blízko?

Jistěže. Klarinet zpívá jako lidský hlas. Má k němu blízko artikulací, hráčským výrazem, způsobem frázování, legatem, dechovou technikou. O blízkosti zpěvu a hraní přemýšlím už dlouhá léta, protože často při hraní jako by mně scházela slova. Ráda bych je vyzpívala, ale mám k tomu jen klarinet.

V němčině je klarinet ženského rodu, je to dáma. Na rozdíl třeba od češtiny…

A také hebrejštiny! I v ní je mužského rodu. Ale mně se líbí, že je klarinet žena. Tak proč by nemohl být i operní primadonou? Má k tomu všechny zvukové předpoklady.

Kromě klasické hudby se věnujete i jazzu. Je střídání žánrů pro vás osvěžující?

Klarinet zahraje úplně všechno. Najdete ho v klasické hudbě, klezmeru, balkánské, turecké muzice, prakticky v každém folklóru a samozřejmě v jazzu. A já jazz miluju, zvlášť klasické standardy a zvuk velkého bigbandu, ten ostatně k symfonickému orchestru nemá tak daleko.

Jako holka jsem studovala v New Yorku a kromě klasiky do sebe po klubech nasávala jazz.

Ale bez toho bych nemohla pochopit klarinetový koncert Aarona Coplanda. Mezi jazzem a klasikou existuje úzké spojení. Jazz je mou velkou inspirací a ráda se k němu vracím.

Jakou hudbu posloucháte, když si chcete od klarinetu odpočinout?

Velmi různou. Momentálně mám v oblibě latinskoamerickou hudbu, dokáže mě nakopnout, s mými dětmi posloucháme pop, starší i dnešní německý pop, založený na dobrých vokálech, prostě všechno, od Elly Fitzgeraldové přes Sinatru a Beatles ke Stingovi.

Jak se vám podařilo skloubit kariéru špičkové klarinetistky s péčí o rodinu a tři děti, aby si nikdo nestěžoval?

To je právě to – aby si nikdo nestěžoval! Ale nám se to docela daří. Dnes už jsou děti velké, ale dřív, když jsem byla na turné, jsem měla výčitky a ptala jsem se jich, jestli se jim stýská, když nejsem doma. Zvláště, když můj manžel, operní dirigent, je na tom podobně. A děti mi řekly: Víš, mami, je fajn, když jsi doma, ale když tu nejsi, tak je to taky fajn.

Občas pomohli moji rodiče z Izraele. A také máme pár úžasných mladých lidí, kteří dělají mým dětem společnost, když jsme s manželem na cestách. Děti se na to těší, protože mají volnější režim. A navíc mají spoustu zájmů, od zpívání ve sboru až po sport. Ale když jsme všichni doma, tak si dáme pořádný rodinný oběd, a to je moc hezké.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků