Hlavní obsah
taková obyčejná bouda u cesty Foto: Vratislav Konečný

"Hledím na dva stíny, poskakující po chodníku ve žlutém světle pouličních lamp. Na jeden vysoký a na jeden krátký, s věčnou aktovkou v ruce. Na dva dvounožce, žijící nepříliš nápadným způsobem své dva životy uprostřed hlavního města uprostřed jedné nevelké republiky na samém konci veleúspěšné éry druhu homo sapiens," píše v nové próze Emil Hakl.

taková obyčejná bouda u cesty Foto: Vratislav Konečný
Kdo ví, jak dlouhý je čas

Píše vlastně o sobě, o čtyřicátníku Honzovi, a svém otci, důchodci Ivanovi. Oba jsou jedinými skutečnými hrdiny příběhu. Jednoho srpnového odpoledne počká syn na otce před ZOO v Tróji, kde si otec přivydělává jako průvodce výprav. Pěšky se pak spolu vydávají do čtvrtí pražské periférie. Jdou, tlachají, poznávají zapadlé ulice a lokály, ale hlavně ještě pořád sebe navzájem. Ve svých chlapských hovorech jedním dechem rozeberou globální problémy lidstva i poruchu automatické pračky. Na pořadu dne jsou ženy, druhá světová, příbuzní, letadla i recept na nejlepší sekanou.

Provždy mezi námi

Do těchto jen zdánlivých banalit však nenápadně, zato podstatně brzy prosakují motivy nejednoduchých vztahů, ať už partnerských, nebo rodičovských (rozvod rodičů, otcem prošustrovaná vila v Klánovicích, množství Honzových nevydařených svazků i teprve před rokem objevený dvacetiletý syn). A jak přicházejí, zase se ztrácejí, jako to, co už jednou provždy zůstalo za námi. Výčitky a pocity křivdy sice občas zašermují mezi oběma muži svým ostřím. Ale jak otec, smířený pábitel, tak syn, teprve mířící k této poloze, mají dost dobrý důvod, aby se nad ně povznesli. Ani jeden z nich totiž neví, jak dlouhý je čas, který jim je společně vyměřen.

Dialog vzal prostor autorské řeči

Novelu O rodičích a dětech Hakl skládá jako téměř nepřerušovaný dialog dvou postav během jednoho dne. Jako by tím přímo navazoval na novelku Technologie dubnového večera svého kamaráda spisovatele Václava Kahudy, který ho v ní učinil partnerem pro své rozmluvy. Hakl podřízený této formě však zůstává podstatně úspornější a jako by šetřil i vlastní imaginací. To, co se stává pro Kahudu předmětem smyslových orgií a vlastně poezií, zůstává u Hakla pouhým záznamem. "Rodiče a děti" ukazují, že Haklova síla spočívá ve vytváření čistě osobních obrazů okolního světa, se zpomaleným plynutím času, v zachycení velkých dramat na miniaturách upachtěné všednosti, plného pocitových odstínů. K tomu však Hakl potřebuje dostatečný prostor pro svou autorskou řeč. Když se však o něj nechá připravit svými postavami, poznáváme z něho samého, jak se nám představil před dvěma lety v debutu Konec světa, tentokrát jenom část.

O rodičích a dětech

 "A co ten Pepča, žije von eště?" ozval se otec. "Umřel loni na Štědrej den," řekl jsem. "Aha, jak von byl starej? Von byl myslim vo něco mladší než já... A na co umřel?" "Von prej seděl na Štědrej den vodpoledne v Buštěhradě v obejváku se ženskou, kvůli který vopustil matku, seděj, pijou kafe, salát hotovej, stromek nastrojenej, dárky přichystaný, a Pepča najednou povídá: ,Slyšíš? Mě někdo volá, já se du kouknout ven! a ženská na to: ,Kdo by tě volal, ráno tu zvonil Míťánek, zvonek funguje, tak by snad zazvonil, ne?"Jenže von za chvíli zase natáh ucho: ,Já si nemůžu pomoct, mě někdo volá, já slyším Pepiku!" a ženská na to: ,Proč by tě kdo volal, to je nesmyl, seď!" a Pepča povidá: ,Ty to neslyšíš? Pepiku! A zase: Pepiku! Já se tam du mrknout..." A vyšel ven a dlouho se nevracel. A když ho ta ženská šla po půl hodině hledat, tak ležel na zasněženym záhonu hned vedle dveří, koukal do nebe a bylo po něm." "A na co teda umřel?" "Srdce, raz dva a konec, rafla mu pumpa." "A tak to je hezká smrt." "To jo." (Ukázka ze stejnojmenné knihy Emila Hakla)

Emil Hakl: O rodičích a dětech, Argo, 144 stran 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků